Díl 2.
(Pro umocnění emocí a naladění atmosféry doporučuji pouštět písně.)
Shizuka, dívka vyrůstající bez rodičů. Byla vybrána lidem jako oběť pro zlo, které zastavilo čas a chce něco na oplátku...
Ale co když se Shizuka rozhodne bránit a zlo proto...
Už je to pár dní co jsem utekla z klece. Nejradši bych se vrátila, ale mužů snad? Co když to zavedu k nám. Co když, určitě bych to k nám zavedla. Vždyť mě to tu celou dobu pronásleduje a hraje si se mnou. Rána na ruce se mi nechtěla zatáhnout, takže hned co jsem utekla z útesů isem hledala něco, čím si ránu zašiju. Táta mě učil jak si ránu zašít, aniž by hrozilo nebezpečí, že mě ucítí. Ale teď to nefunguje. Stehy mám utažené, ale stejně mi stále tenkým potůčkem teče krev. Díky tomu mě zřejmě dokáže stopovat. Běžela jsem úzkou cestičkou než jsem dorazila k jezeru. Kvůli bolavým nohou jsem se zastavila až nekolik metrů od břehu. Vodu jsem měla až po pas. Popadala jsem dech a čekala až nohy trochu povolí. Nepřestávajíc se ohlížet jsem vyšla z jezera a na chvíli se posadila na břeh. Sledovala jsem jak si vítr hraje s hladinou vody. Kdybych nevěděla, že se to může každou chvíli odněkud vynořit, by se tu dalo skvěle relaxovat jaký tu byl klid a pohoda. Vysoké stromy zkrz jejichž větve prosvítalo slunce. Jemný vánek a zvuk šplouchající vody. Prostě skvěle místo na relax. Slyšela jsem za mnou praskat větve. Ani jsem se neobtěžovala ohlídnout a vystřelila jsem od jezera jak neřízená střela. Vůbec jsem nevěděla kam vlastně jdu. Celou dobu mě vedl terén. Nějak se mi nechtělo brodit se platnými růžemi a šípky. Proto jsem běžela starou, sotva znatelnou cestičkou, která vedla někam mezi stromy. Běžela jsem ikdyž jsem už nestačila s dechem, zastavila mě až skála do které jsem narazila. Byla to taková rána, až jsem si kecla na zadek. Chvíli jsem seděla a přemýšlela co se vlastně stalo a přitom tupě zírala na skálu předemnou. Znovu jsem zaregistrovala zvuk za mnou. Vyškrábala jsem se na nohy a očima hledala, kam bych se schovala. Rozeběhla jsem se podél skály a čekala zda se neobjeví nějaká duťina, ikdyž by mi to zřejmě bylo k ničemu. Běžela jsem dál podél skály až mě zastavila úzká thlina v kamenné zdi. Jen s těží jsem se protáhla. Hned poté se mi naskytl pohled na útulnou jeskyň. Zřejmě tu někdo kdysi žil. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Na zemi jsem zahlédla pár papírů, které jsem hned na to sebrala. Byly to kresby zřejmě zdejšího lesa. Tenkrát musel být úplně jiný, než je teď. Už jen podle kreseb. Nebyl tak temný, mrtvý, bezbarvý. Na spodním právem roku jsem si všimla malého podpisu. Angel Mariko... To mi něco říká. Kdo to je? Za mnu se znovu ozvaly zvuky. Ohledla jsem se a skrz trhlinu jsem viděla malé modré plamínky a bílou srst. Všimla jsem si dýky, která ležela na něčem co by se dalo považovat za stůl. Vzala si ji a pevně sevřela v rukou, které jsem natáhla před sebe. Vyšla jsem opatrně ven a rozhlédla se. Nikde nikdo, jen pár modrých plamínků, které skoro uhasly. Cítila jsem jak se mi něco otřelo o nohu. Podivala jsem se dolů a viděla jen barevnou šmouhu. Podívala jsem se znovu před sebe, zavřela oči a zatřepala hlavou. Na halucinace je ještě brzo, řekla jsem si a znovu otevřela oči. Zrak mi spočinul na modrobílé... lišce? Asi... Co to je?
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Neříká se co, ale kdo. Ono to mluví! Vyděsila jsem se a zalezla zpátky do mezery ve skále. Jsem Kiko, liščí duch. No mě klepne. Co to chce? Jak to, že ví co si myslím? Jak to, že to slyším? Uklidni se, čtu ti myslenky. Ty slyšíš mé. Chci ti pomoci. Nelíbí se mi, že les, který kdysi prosperoval a byl mým domovem tak skomírá. „Jak mi chceš pomoc?“ Budu tě varovat, když to za tebou přijde. Řekla Kiko a otočila se na odchod. „Počkej, ty víš co to je?“ Otočila se opět na mě a vypaalo to, že se usmívá. Jistě. To je běsnící Mariko. Tenkrát ji bylo hodně ublíženo a zlo, které se v ní hromadilo jí ovládlo.Ale já věřím, že se dá zastavit, že může zase žít jako člověk. Řekla a zmizela mi z očí.
