Obětována zlu - Mythix club 2

Kapitola 09.: Záchrana a poznání

„Shizuko?“
„Shizuko? Kde jsi?“

Au, moje hlava. To se nedá vydržet. Připadám si jako by mi něco vlezlo do hlavy, tam to vyrostlo a teď se to chce dostat za každou cenu ven. Bolí tak moc, že nejsem schopná otevřít oči.
Čekala jsem až bolest trochu přejde. Hned jak to bylo možné jsem otevřela oči. Dívala jsem se tupě do prázdna předemnou. Až později jsem si uvědomila, že se dívám na oblohu těsně před rozedněním. Byl to krásný pohled. Mou pozornost však zaujal rudě zbarvený měsíc. Nebyla jsem ale schopná přemýšlet, takže jsem se jen dívala jak se barva měsíce mění z růžové do temně ruda, až téměř zčernal. Až poté jsem si uvědomila, že se vlastně zalil krví. Ale jak je to možné? Vždyť nejsem mrtvá, nebo ano? Pokusila jsem se zvednout ruku, šlo to sice ztuha ale šlo. Chvíli jsem si prohlížela nataženou ruku a vnímala tak teplo vycházejícího slunce. Pak jsem si sahla na krk. Byl potrhaný ale nekrvacel. Nebyla jsem schopná mluvit. Byla nem jen schopná dýchat, a při tom jsem trochu sípala a chrčela. Slyšela jsem jak mě nekdo v dalce volá. Neměla jsem nic, čím bych na sebe upozornila. Takže jsem se opět zadívala na oblohu a znovu padla do mdlob...

„Shizuko! Pojď, jdeme domů.“

Znovu jsem se probudila na hřbetu koně. Předemnou byl další s černě oděným jezdcem s kápí, vyřezávaným lukem v ruce a několika šípy u pasu. V té samé ruce jako měl luk držel i uzdu mého koně. Ano mého. Byl to táta. Zahlédla jsem tetování na levé ruce. Chtěla jsem promluvit, ale nešlo to. Místo toho jsem jen vydala jakýsi skřek. S tátou to ani nehlo. Všímal si dál svého. Buď se moc soustředil, nebo jsem podobné skřeky vydávala ikdyž jsem byla mimo. Proto na to nereagoval. Opřela jsem se o přední rozsochu sedla abych se v něm srovnala a mohla koně trochu popohnat. To jsem ale nestohla. Dorazili jsme k nám před dům a zastavili. Jen co se táta ohlédl a viděl, že jsem při vědomí se mu na tváři rozlil úsměv a v očích nahromadily slzy. Nic neříkal, jem mi pomohl dolů a pevně objal. Objetí jsem mu s menšími bolesti a křečemi opětovala. Zřejmě jsem v tom sedle strávila hodně dlouho. Takhle rozlámaná jsem naposledy byla, když mě učil jezdit na koni. Což už bude několik let zpátky. Když se odtáhl, podíval se mi do očí, usmál se a pohladil po vlasech a po tváři. Potom se podíval kamsi za mě. Pevně stisk luk a obešel mě.
„Jdi domů. Vyřídím to.“ řekl a já zaslechla blížící se kroky. Na nic jsem nečekala a rozeběhla se domů. K mému údivu nohy fungovaly jak měly. Dokonce lépe, než jsem čekala. Opřela jsem se o zavřené dveře zády a hledala poslepu klíč. Zamkla jsem a přešla k oknu. Moc toho vidět ani slyšet nebylo. Naše okna jsou stará a skla zakalená. Takže jsem opatrně jedno okno pootevřela. Slyšela jsem jak se táta s někým hádá.
„Co tu dělá? Zbláznil ses? Vždyť si to pro ní vrátí! Zavedete to přímo k nám! Je jen otázkou času než přijde! Odveť ji zpátky!“ křičel někdo. Přešla jsem na druhou stranu okna a viděla jsem jak táta sahá pro šíp k pasu. Než jsem mrkla, mířil přímo mezi oči může, který stál před ním. Z takové vzdálenosti určitě nemine.
„Tak na to zapomeň! Nikdy! Nikdy ji tam neodvedu! Chceš oběť? Pošli svou dceru. Pokud vím je jen o pár let mladší! Ale Shizuku nedám!“
Muž na to nic neřekl. Jen zvedl ruce v obranném gestu a odcouval pryč. Táta ještě chvíli stál na stejném místě s připraveným lukem. Pokud ho bude ještě chvíli takhle držet, bude muset vyměnit tetivu, jinak mu příště praskne.
Znovu jsem zaslechla kroky. Nechala jsem tátu tátou a otočila se. Nikoho jsem neviděla. Těkala jsem očima po celé chodbě a přemýšlela odkud kroky jdou. Nemusela jsem nad tím přemýšlet dlouho. Teta vyběhla z obýváku. Div, že nezakopla o práh, a běžela ke mě. Oči měla plné slz, které mi později začaly máčet šaty, nebo spíš to co z nich zbylo. Drtila mě v pevném obětí, až jsem si myslela, že mi zlomí páteř.
„Ahoj zlatíčko. Jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Už tě tam nikdo nedostane. Nejdřív by musel projít přesemne. A to se mu nepodaří. Slibuji.“ říkala mezi zvlyky a stisk ještě zesílila. Před úplným rozmačkáním mě zachránil až táta, který si mezitím odemkl. Jen tetě poklepal na rameno a ta mě hned pustila. Chytila mě za ruku a táhla do obýváku. Zřejmě mě chtěli vyslechnut. Zjistit co se dělo a co jsem zažila. Nemusel mě nikdo pobízet, hned jak to bylo možné jsem sebou plácla na gauč. Bylo mi úplně jedno, že se ke mě nikdo nevejde. Prostě jsem se rozvalila a usnula. Ještě předtím jsem viděla jak táta schovává nějakou knížku, která předtím ležela na stolku. Až se probudím, podívám se co to je. Takovou jsem totiž ještě neviděla.

Když jsem se probudila, byla jsem u sebe v pokoji. Táta mě zřejmě přenesl. Potichu jsem vyklouzla z pokoje. Zamířila jsem si to přímo ke knihovně v obýváku. Cestou jsem málem zakopla o tátu, který si to ustlal na chodbě, před mým pokojem. Teta spala na gauči v obýváku. Proč tady vlastně je? To je jedno. Našlapovala jsem co nejtiššeji to šlo. Bylo mi to k ničemu. Stará dřevěná podlaha vrzala jako naschvál téměř při každém kroku.
Knížečku jsem hledala asi půl hodiny. Už mě začal chytat rapl, až jsem chtěla do něčeho kopnout, nebo něco rozbít. Věděla jsem, že nesmím. Ještě bych někoho probudila. Chvíli jsem stála před knihovnou a prohlížela si jí. Našla jsem malou skulinku, která vedla někam za knihy. Tajná přihrádka. Odrounala jsem knyhy na stranu a odsunula malou posuvnou desku. Radostí jsem trošku poskočila. Byla tam. Našla jsem jí. Vzala jsem jí opatrně oběma rukama, jako by se měla rozpadnout. Otevřela jsem jí. Chtěla jsem si přečíst jen první řádky, abych zjistila co to je. Ale kniha měla zlomený hřbet, proto se otevírala na stejné straně. Byl to něčí deník. Začetla jsem se. Zjistila jsem, že to byl deník Mariko. Té Mariko, o které mluvila Kiko. Dočetla jsem se toho spoustu, ale nejvíc mě zaujal poslední zápis a skica. Ona je moje máma! To ona je tam venku. Nezemřela!