Obětována zlu - Mythix club 2

Kapitola 08.: Lovná zvěř

(*)Kiko je úžasná. Už tu jsem něco přes týden a díky ní jsem stále naživu. Vyléčila mi ránu na ruce a poradila jak se maskovat. Ta potvora vidí teplo. Takže pokud zalezu do bahna nebo do vody na delší dobu, splynu pro ni s okolim a neuvidí mě. Pouze uslyší. Slyší můj dech a srdce, nenajde mě.
Zrovna mě Kiko provázela lesem, prý směr k nějakému starému zámku. Cestou jsme narazili na jeskyni u které byly pozůstatky po jakémsi opevnění. Že by se tu někdo skrýval, jako já teď? Opatrně jsme prolezly mezi kamennými sutinami ve kterých byly kusy kovů a dřevěných bodců. Pokud se tu někdo skrýval tak zřejmě neúspěšně, jelikož tu bylo hned nekolik skvrn zaschlé krve. Zřejmě už dost staré, jelikož už stihla trochu vyblednout. Byly jsme už obě vyčerpané z dlouhé cesty, takže jsme si sedly do nejvzdálenějšího koutu jeskyně. Prohlížela jsem si jeskyni. Čím déle jsem si jí prohlížela, tím víc jsem měla pocit jako by jí ten někdo musel náhle opustit. Po zemi pozházené věci, svíčky, hadry a něco co připomíná dětské prádlo.
„Kiko... Tady se někdo ukrýval?“ zeptala jsem se zatímco mou pozornost zaujalo něco lesklého nedaleko odemne.
„Co vím tak tady kdysi byla nějaká žena s dítětem. Nevím co byla zač, ztratila se mi z očí jen co jsme se zahlédly. Jednou jí tu někdo pronásledoval a unesl ji. Od toho zřejmě ta krev a suť před vchodem. Dítě zůstalo tady, v jeskyni. Chvíli potom přišel ještě někdo a dítě odnesl. Tu ženu jsem už neviděla. A abych řekla pravdu, tak ani Mariko. Možná, že to byla ona a jen se přemístila kvůli dítěti.“ řekla, zvedla se a divala jak pomalu jdu k tomu co leželo na zemi. Klekla jsem si kousek od toho a odhrnula bordel, který na tom ležel. Vykulila jsem oči, předemnou ležel meč, asi, s drakem na čepeli. Vzala jsem ho du rukou a zvedla. K mému údivu byl lehký, až jsem se bála, že se zlomí. Kupodivu byl ostrý, i přes zaschlou krev na ostří, která se odlupovala.

Zasažený zřejmě neměl šanci přežít. To uvědomění mi nedalo a začaly mi téct slzy. Přestala jsem vnímat okolí. Jediné co jsem vnímala byla představa, co se tady asi muselo dít. Vždyť donutit matku aby opustila své dítě musí být pro ní něco hrozného.
Nevnímala jsem nic, ani Kiko, která na mě něco křičela. Až po chvili jsem se jí podívala do tváře. Oči měla doširoka otevřené plné hruzy. Střídavě se dívala na mě a někam za má záda. Srst měla naježenou a víc modrou, ze které šlehaly plameny, které se šířily po zemi. Z myšlenek mě vytrhlo až hlasité zapištění, které trhalo uši. Ohlédla jsem se a v tu chvíli byste se ve mě krve nedořezali. Stálo to tam, svými chapadly zakrylo vchod a ječelo na plné kolo. Na podobné situace jsme s Kiko mely dohodnuté postupy. Kiko rozhodí její vidění, takže neuvidí teplo, které vyzařuji. Normálně bych měla utéct ale teď nemám kam. Takže jsem se pomalu zvedla a couvala ke zdi. Zvuková vlna, kterou vysílá kvůli echolokaci se odrazí tak, že nepozná jestli jsem to já nebo skála.
Přitisknutá ke zdi jsem čekala co bude dál. Čekala jsem jesti se při tom jejím prudkém škubáním ze strany na stranu neuvolní kousek ve vchodu, kterým by se dalo utéct. Byla jsem připravena kdykoliv vyběhnout.
Křik pomalu ustaval a začalo se to rozhlížet kolem. Jak jsem si mohla myslet, nevidí mě. Zvelo to ruku a bylo vidět jak něco vysílá. Natiskla jsem se na zeď jak to jen šlo. Stejně mi to bylo k ničemu. Meč, který jsem stále držela hlasitě zarezonoval, až jsem si říkala jestli je to vůbec možné. V reflexu jsem ho pustila, což způsobilo víc hluku, než bych si přála. Okamžitě se to na mě zaměřilo a než jsem mrkla stálo to přede mnou. Srce jsem měla až v krku, nebyla jsem schopná cokoliv udělat. Jen jsem doufala, že se rozmyslí a půjde jinam, že se to spletlo a že tu nejsem. To se ovšem nestalo. Natáhlo to ruku a chytlo mě za krk. Cítila jsem nak mi to při tom přejelo drápy po krku a jak mi pomalu tečou potůčky krve po krku dolů.

Cítila jsem jak stisk zesílil. Dusí mě. Dívalo se mi to při tom do očí. Mé ruce se konečně probudily a omotaly se kolem ruky, která mě svírala.
„Pusť mě! Vždyť mě uškrtíš!“ vykřikla jsem a chtěla to přitom od sebe odstrčit. Bylo mi to houby platné, jen co jsem se dotkla odporně slizké kůže jinde než na ruce, jsem je bleskurychle vrátila na původní místo. Vždyť pálí víc než kamna. Viděla jsem jak se Kiko snaží upoutat pozornost. Jeden ze svých plamenů mrštila přímo na její záda. Ta potvora se anj neobtěžovala ohlédnout a Kiko byla během několika vteřin omotaná a odhozená někam pryč. Z posledních sil jsem posunula ruce blíž ke krku. Možná, že tohle je nejméně bolestivá smrt než jaká by mě potkala dřív. Začalo se mi zatmívat před očima. Viděla jsem jak ta potvora zabloudila očima ke krku. V tu chvíli její stisk nepatrně povolil.
„Shizuko?“
Ono to umí mluvit? Podivila jsem se. Zvedla jsem zrak abych se střetla se s těma nejodpornějšíma očima, který jsem kdy viděla. Skrz bílé oči jsem zahlédla bledě zelené oči s protáhnou zorničkou, jakoby v mlze. V těch očích jsem viděla jinou směs emocí než byly ve tváři. Překvapení, zděšení, smutek a slzy. Poté jsem už neviděla nic. Jen tmu. Cítila jsem jak ztrácím vědomí. Stisk na krku povolil a já padla k zemi. Poslední co jsem zaznamenala byl vzdálený hlas Kiko a jakýsi praskot.

***************************
(*)Kiko patří mezi tzv. zenko, tedy dobré liščí démony. Převážně jsou staré 500 až 1000 let. Mohou mít i devět ocasů - dle věku a schopnosti. Vyskytují se v různých barvách a potom to také určuje, o jaký konkrétně druh démona kiko se jedná. Můžou ale také měnit svou tělesnou formu.
Pokud kicune jókai získá hodnost kiko, tak se zbaví své tělesné schránky a začíná žít jako spirituální stvoření. Jejich hlavním úkolem je být poslíčkem Inari Ókami, tedy jednoho z nejdůležitějších šintoistických božstev. Na rozdíl od nižších hodností lišky, nemají takovou tendenci ubližovat lidem, ba naopak, snaží se jim co nejvíce pomáhat.