Obětována zlu - Mythix club 2

Kapitola 13.: Odchod

Běžela jsem co mi nohy stačily. Se slzami v očích jsem sotva viděla na cestu. Nebyla jsem schopná vnímat okolí. Tudíž jsem vůbec nevěděla kam běžím. Věděly to pouze mé nohy a podvědomí, které mě vedlo kupředu. Zastavila jsem se až na náměstí, kde mě zachvátil pocit absolutní bezmoci. Podlomila se mi kolena. Až po chvíli jsem zaregistrovala, že náměstí je podezřele klidné. Zvedla jsem zamlžený zrak a rozhlédla se kolem. Nikde nikdo. Ani noha. Hrobové ticho převzalo vládu nad nejhlučnějším místem široko daleko. Opět jsem na sobě cítila něčí pohled. Nemusela jsem se dlouho rozmýšlet. Mé oči okamžitě vyhledaly sochu draka. Ležel jinak, přirozeněji. Křídla měl ledabyle složená podél sebe. Hlavu, posazenou na druhém krku zdviženou vysoko ve vzduchu, směřoval k dalekému lesu. Avšak jeho modré oči, které kontrastovaly s kamenně šedou, mě probodávaly. Jako by se nedíval na mě, ale skrz mě. Jeho tělem projela jakási energie, která se projevila problikutím světle modré barvy jeho šupin. Jen ke mě sklonil hlavu, prohlédl si mne, teplým dechem mi rozcuchal vlasy a zase se vrátil do původní polohy. Tentokrát jeho pozornost už zcela upoutal les. Po chvíli se opět změnil v kámen. Ale v jeho očích byla vidět jiskra života, která tentokrát neuhasínala.
V tu chvíli mi to došlo. Když byl schopen se nějakým způsobem vrátit. Musel existovat i způsob jak mámu zachránit. A kdyby ne, bylo by lepší aby můj život ukončila hned. Než čekat a znovu trpět, a možná ještě déle než doposud. Protože jsem se cítila sama, zlomená a zrazená. Jako bych nikoho neměla. Vůbec nikoho kdo by mě podržel, kdo by mě povzbudil, dal důvod žít. Rozhodla jsem se, vrátím se tam ještě dnes, i kdybych tam měla zemřít.

„Co ty tu děláš?“ ozvalo se za mnou.
Povzdechla jsem si. Ten mi tu tak chyběl. Náš namyšlený starosta.
„Proč bych tu neměla být? Zakázal to snad někdo?“ ptala jsem se a snažila se skrýt třes hlasu způsobený předešlým pláčem. Věděla jsem, že ve tváři by se mi nepodařilo zamaskovat stopy po slzách, proto jsem stále zírala před sebe na draka. Ještě by si ze mě utahoval, jak to mívá v oblibě.
„To ne. Ale ta věc jde po tobě.“
Zatrnulo mi. Nemusela jsem se ptát koho tím myslí. Spíš mě udivovalo jak to ví. Proto jsem se ihned zeptala. „Odkud to víte?“
„Odkud? Lépe by znělo od koho. Od přeživších. Začalo to napadat města i vesnice v okolí. Zabije všechny. Až na jednoho, který má za úkol šířit strach a paniku. Blíží se to sem. Dopadneme stejně jako oni. Ale u nás nepřežije nikdo.“
„Proč to dělá?“
„To nikdo neví. Ví to jen ona.“ zadrhl se. Zaslechla jsem jak si připlácl ruku na pusu. Právě řekl něco co neměl. Ale já už to dávno vím. Proto jsem to nechala plavat. Předstírala jsem, že jsem to přeslechla.
„Když se tomu vydám, přestane?“
„Možná ano, možná ne.“ v jeho hlase bylo slyšet stupňující se zoufalství.
Vzduch byl najednou o několik stupňů chladnější. Vítr ustal. "Slunce" zalezlo za veliké mraky. Dokonce i těch pár ptáčků co tu byli zcela utichli. Ohlédla jsem se. Starosta byl bledý jako stěna. V očích děs a hrůza. Dech zrychlený. Ale nevypadalo, že by měl v úmyslu utéct jak mívá ve zbyku, dokonce se ani nepohnul. Jeho nohy však brzy vypověděly službu, podlomily se a on se skácek k zemi.
Musí být blíž než jsme si mysleli. Jinak by se nic z toho nestalo. Bylo to varování. Ale všichni věděli, že jeho vyslyšení nás nezachrání. Proto všichni zustavali zavření ve svých domovech a čekali. Čekali na smrt. Čekali na ni.

Pokud to můžu zastavit, udělám to. Už mě nikdo nezastaví. Rozeběhla jsem se zpátky domů. Už z dálky jsem viděla tátu jak stojí ve dveřích. Pozoroval temnou oblohu. I v jeho tváří byly stopy po zaschlých slzách. Proletěla jsem kolem něj. Vůbec si mě nevšiml, byl duchem mino. Vběhla jsem do pokoje a vzala si pár věcí, které bych mohla potřebovat. Mezi nimi ale nebyla žádná zbraň, ani nic co by se dalo v případě nouze jako zbraň dalo použít. Nepotřebuju ji provokovat. Nepotřebuji si svůj konec bolestně protahovat. Sáhla jsem si ke krku. Přívěsek oka se houpal na stříbrnočerném řetízku. Zasloužil by si vyčistit, ale to už nikdo neudělá. Nikdo to nestihne. Popadla jsem uzlík s věcmi a utíkala ven. Ve dveřích jsem ramenem narazila do táty. Neohlédla jsem se. Neměla jsem proč. Vždyť o mě ani neví.
„Shizuko? Shizuko kam jdeš? Vrať se!“ křikl se značnou dávkou zoufalství.
Zastavila jsem se. Otočila se na něj. Jeho oči se znovu zalévali slzami.
„Já vím, udělal jsem spoustu chyb, kterých lituji. Ale neodcházej. Ne teď, když se schyluje k bouři.“
Oba jsme věděli, že bouře o které mluvil nebude přírodního rázu. Jen jsem zakroutila hlavou a začala couvat.
„Promiň. Já musím jít. Musím se vrátit, jinak nás to zabije všechny.“ řekla jsem, otočila se na patě a rozeběhla se. Věděla jsem kam jít, drak mi ukázal cestu. Bouře se blížila. Hromy a blesky začaly nabývat na intenzitě. Ale i přes ně jsem slyšela jak mě táta volá zpět.