Díl 2.
(Pro umocnění emocí a naladění atmosféry doporučuji pouštět písně.)
Shizuka, dívka vyrůstající bez rodičů. Byla vybrána lidem jako oběť pro zlo, které zastavilo čas a chce něco na oplátku...
Ale co když se Shizuka rozhodne bránit a zlo proto...
Je to sedm let co oficiálně skončila válka. Teď se vede neoficiální mezi jednotlivými lidmi. Čím víc jsem starší, tím víc to vidím. Lidé se bojí sebe navzájem a ještě jisté bytosti, která se plíží okolo. Nikdo neví kde přesně je, ale ví se, že může kdykoliv zaútočit. Pokud by nás našla, vezme si jednoho z nás. Proto se každý rok posílají dvě až tři oběti do skal, aby neměla potrebu nás hledat. Mezitím se najde nějaký zraněný, který radši město opustí sám, dobrovolně, než aby ho někdo musel vyhnat. Aby byl odsouzen bloudit, dokud ho to nechytí.
Už od doby co si pamatuji, žiju jen se svým otcem a babičkou. Občas k nám chodí teta Aronel, takže se aspoň chvíli nenudím. Čím starší jsem, tím míň se mnou otec komunikuje. Proto jsem ráda, když teta přijde. Teta říká, že se mu stýská po mámě. O ní bohužel nic nevím. Nevím jak vypadala, nevím jaký měla hlas ani jestli mě měla ráda. Babička i teta říkají, že určitě měla. Ale jak to můžou vědět? Proč by mě tady jinak nechala? Kdyby mě měla ráda, tak by mě přece neopustila. Pokaždé když jsem se o ní snažila něco dozvědět, tak to otec utnul. Že jsem na pravdu ještě mladá. Prostě odešla, možná, že i zemřela. Je pryč. Proto jí prý nikdy nevidím. Pokoušela jsem se najít aspoň fotky, ale nenašla jsem žádnou. Táta si je nejspíš střeží jako oko v hlavě. Nebo sad žádné nemá? Tomu nevěřím. Protože pokud ji měl rád, a teta říkala, že měl, tak nějakou mít musí.
O pár dnů později jsem se rozhodla znovu hledat. Táta seděl na verandě a utápěl se ve svých myšlenkách. Ani si nevšiml, že jsem kolem něj několikrát prošla. Jindy by mu to už bylo divný, dnes ne. Vešla jsem k němu do pokoje a znovu mu prohledávala skříně, komody i noční stolek. Nic, vůbec nic. Ani stopa po něčem co by se fotce jen podobalo. Sedla jsem si na postel a přemýšlela kam by tak něco mohl schovat. Pak jsem si všimla malé nesrovnalosti na nočním stolku. Tajná přihrádka. Otevřela jsem jí a uvnit byl medailonek. Otevřela jsem ho a naskytl se mi pohled hned na dvě fotografie. Na draka a mladou ženu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Fotografie jsem si však neprohlížela dlouho, jelikož jsem slyšela zavrzání dveří. Rychle jsem medailonek zase zavřela a vratila ho na své místo. Přihrádku jsem zavřela ve chvíli kdy se dveře otevřely. „Co tu děláš?“ zeptal se táta hned co si všiml, že tu jsem. „Nic.“ pípla jsem. Musím uznat, že někdy nahání hrůzu. Dál už jsem radši nic neřekla a proklouzla kolem něj pryč. Je možné, aby ta dívka na fotce byla má máma? Zkusím něco dostat z tety, třeba mi něco řekne když budu dostatečně dlouho naléhat.
