Obětována zlu - Mythix club 2

Kapitola 05.: Noční můra

Dnes mají vybrat poslední oběť tohoto roku. Má nervozita se stupňuje. Poslední oběť má být ze všech nejmladší. Vyloženě děti neposílají. Ale zřejmě dnes mezi nás sáhnou, jelikož minulé oběti bylo devatenáct. To znamená, že dnešní oběti musí být maximálně šestnáct. Mám hrozný strach, nedávno mi totiž bylo šestnáct. Ale nejspíš bych byla ve výběru i tak, ale dnes jsem si přála abych byla starší. Pokud se to stane, tátu to zlomí, zešíli.

Kráčela jsem pomalu k houfu lidí. Táta se ode mne odtrh už před nějakou dobou a zamířil si to do "hlediště." Z této události udělali naši předsedové oslavu, zábavu, podívanou, prostě něco čím chtějí ukázat, že ostatní přežijí a to je přeci důvod oslavit. Stačilo by jednou jedinkrát oběť neposlat a ta potvora by si nás našla. Nebo se tomu aspoň věří. Prý takhle bylo zničeno už několik měst a vesnic. Zajímalo by mě jak to ví, že to byli oni kdo neposlal. Zastavila mě postarší paní, která se mě ptala na jméno a věk. Odpověděla jsem a šla dál, nervózní tak moc, až jsem začala skřípat zubama. Co když se má a tety předtucha vyplní a budu to opravdu já? Dokážu utéct? Dobře, hlavně klid Shizuko, klid. Div, že jsem si ještě nezadupala a nezaskákala. Když se snažím zklidnit, tak to dělám, plus ještě chodím z místa na místo. Táta si z toho dělal legraci a říkal tomu syndrom nervózního cestovatele. Tím mě dokazal vždycky rozesmát a zároveň trochu zklidnit.
Začali se na mě mačkat další lidi, proto jsem začala jen nervózně přešlapovat z nohy na nohu. Letos budou mít veliký výběr, takže to já vůbec nemusím být. Trochu mě to uklidnilo, ale ne na tolik, abych neťekala očima po nejbližší skulince, kterou bych mohla utéct. Ikdyž bylo mi to k něčemu, když jsem se jim už nahlásila? Asi ne.
Zazvonil gong a všichni s sebou polekaně škubli. Na podium byla vyzvednuta klec, do které se měla oběť zavřít. Netrvalo ani pár sekund a na pódium přistoupili naši dva předsedové. Zastavili se u nádob se jmény. Byly rozdělené podle věku. Chvíli rozmlouvali a poté jeden přistoupil mezi dvě nádoby s papírky, které stály víceméně uprostřed.
„Jak jistě víte, poradili jsme se jako vždy s vrchností, kde bylo rozhodnuto, že se dnes od nás pošle někdo z "dětí." Ale nejpeve vylosujeme věk." protnul hrobové ticho hrubý hlas blonďatého předsedy a přešel zpět k první nádobce. Ponořil ruku do přeložených papírků s věkem a jeden vytahl.„Dnešní oběť bude někdo šestnáctiletý." řekl a přešel téměř na konec a postavil se opět mrzi nádoby. V nádobce po jeho levici byl jen jeden jediný lístek se jménem. A právě o pilíř této nádobky se opřel. Cítila jsem na sobě několik páru očí. Koutkem oka jsem viděla tátu jak zatíná ruce v pěst až mu bělají klouby. Mou pozornost zaujal opět předseda, který zacal ony dvě nádoby obcházet. Prodlužoval to jak jen mohl, až se zastavil u nádobky s jedním papírem a sáhl pro něj. Zatrno mi, zamotala se mi hlava a zatmělo před očima. Došlo mi to rychleji, než stihl přečíst mé jméno. Byla jsem tak mimo, že jsem ani neslyšela číst. Okolo mě se udělalo místo, dost na to aby mě mohla chytit stráž a odvést na pódium.
Kráčela jsem jak tělo bez duše, a to jsem si říkala jak zdrhnu, když to budu já. Houby s octem, to se nestalo, pravda je jiná.
Většinou nechají vyvolenou chvíli postát na pódiu, aby se jí ostatní poklonili, a jednohlasně poděkovali za záchranu. Ale ani to se nestalo, rovnou mě zavřeli do klece. Byla na mě malá, takže jsem si musela sednout. Do očí se mi začaly hrnout slzy. Slyšela jsem, jakoby z dálky tátu, jak křičí; „mojí dceru ne, pujdu dobrovolně místo ní." Otočila jsem se za jeho hlasem a viděla jak se ho teta snaží brznit. Chvili mu visela na zádech, a hned na to se mu omotala kolem pasu a zarývala paty do země.
„Je mi líto, bylo rozhodnuto. Tenkrát se nikdo jiný nenarodil." řekli oba předsedové téměř současně.
„Nemůžete ji tam poslat! Sami víte proč! Pokud se rozpomene, způsobí to ještě větší potíže!" křičel táta. Tetu už táhl po zemi za sebou jako hadrovou panenku. Pohled na něj bolel ještě víc, než kdykoliv před tím. Měnil se mi před očima. Očí plné strachu a slz, tvář bledá, obličej hubenější než obvykle, dokonce bych řekla, že několik kilo zhubl. To nejspíš způsobovalo sluníčko, které se dnes rozhodlo, že se bude chvílemi schovávat a jeho tak divně osvětlovalo.
„Nechte mě se aspoň rozloučit." řekl hlasem plný zoufalství, když padl na kolena.
„Dobře, máte dvě minuty. Už tak máme zpoždění."
Jasně, proto mě rovnou zavřeli, aby neztráceli čas. Táta za mnou přiběhl a teta mu hned skočila znovu na záda. Chitil se mříží a díval se mi do očí.
„Já tam nechci, tati." řekla jsem roztřeseným hlasem.
„Neboj se, dostanu tě odtamtud. I kdyby to znamenalo další a už předem prohranou válku, s ní." poslední dvě slova si zamumlal pod fousy, ale stejně jsem ho slyšela.
„S kým?" ptala jsem se nechápavě. Na to mi už neodpověděl. Stráž mu totiž strhla ruce z mříží a klec se rozjela.

Když jsem opouštěla město, slyšela jsem píseň oběti. Je slyšet daleko. Věří se, že to ta zrůda slyší, a že si pomyslně odšktne město těch, kteří někoho poslali. Schoulila jsem se do klubíčka a znovu nanovo se rozbrečela.

***************************

**píseň oběti, stejně jako tento příběh, byla inspirována ruskou písní, kterou máte nahoře. **