Díl 2.
(Pro umocnění emocí a naladění atmosféry doporučuji pouštět písně.)
Shizuka, dívka vyrůstající bez rodičů. Byla vybrána lidem jako oběť pro zlo, které zastavilo čas a chce něco na oplátku...
Ale co když se Shizuka rozhodne bránit a zlo proto...
Stála jsem jak přikovaná. Ten pohled v zádech nebyl ani trochu příjemný. Strašně jsem se bála pohnout. Přívěsek v dlani pálil ještě víc než předtím, ale bála jsem se ho pustit. Slyšela jsem kroky a skřípot zubů, studený dech se mi otřel o krk a já s těží polkla. Dech se mi zrychlil. Cítila jsem, jak mi po rameni stékají sliny. Koutkem oka jsem zahlédla ruku,která se natahovala pro přívěsek. Zesílila jsem proto stisk. Přívěsek mě nějakým způsobem uklidňoval. Snažila jsem se zklidnit dech, proto jsem zavřela oči a několikrát se zhlunoka nadechla. Takto jsem čekala co se bude dít dál. Přestala jsem vnímat okolí, nevnímala jsem ani ji. Proto, když se mi zdálo, že uběhla dlouhá doba, rozhlédla jsem se. Stála sotva pár metrů odemne, ale než jsem si uvědomila co se vlastně stalo, uvěznili mě v objetí dvě osoby, teta s tátou a neobtěžovali se mě pustit. Každý mě chytil za jednu ruku a táhli pryč. Ohlédla jsem se přes rameno, abych ji zahlédla. Stála stále na stejném místě, s rukou napraženou, jako by se chystala k útoku a něco jí zastavilo. Nedávalo mi to smysl. Čím dál od ní jsem byla, tím víc přívěsek v ruce pálil. Ona ho určitě hledá. Proč? No jasně, chce ho zpět, ale to kvůli tomu musí tak řádit? Dotáhli mě až na opačnou stranu bývalého náměstí, otevřeli jakési dveře v zemi a zatáhli mě dovnitř. Ihned co se zavřeli dveře, jsem se vykroutila z jejich sevření. „Co se to sakra stalo?“ rozkřikla jsem se. Samotnou mě překvapilo, že jsem vůbec promluvila. „Co jste jí provedli? A kde to jsme?“ ptala jsem se dál, když se ani jeden neměl k odpovědi. Jen se na sebe podívali, kývli na sebe, otočili se zpět na mě a teta konečně promluvila. „Něco se děje. Nevime co, ale cítíme to všichni,“ řekla a podívala se do země. Jako by něco špatného provedla. „Co cítíte?“ zeptala jsem se už klidnějším hlasem. „Magii.“ odpověděl táta jednoslovně. „Vrací se magická energie,“ pokračoval. „A právě proto se zastavila. Aronel ji uvěznila v mezičasové bublině. Vždy ji to na chvíli zpomalilo. Na jak dlouho to bude, tentokrát není jisté.“ pravil dál. „Dřív nebo později nás tu najde. Cítí naše bijící srdce,“ promluvila znovu teta a vzhlédla ke dveřím. „Kde to jsme?“ zeptala jsem se znovu. „V bunkru. Každá pátá domácnost byla vybavena bunkrem. Byly vybudovány, když ještě útočila a potloukala se po okolí.“ „Proč pátá? Nebylo by lepší, kdyby každá?“ „Ne, rychle by pochopila naše úmysly, skrýt se před ní a napadala by úkryty cíleně. Kdo to tenkrát nestihl, měl prostě smůlu.“ Nevěděla jsem co na to říct. Vždyť to muselo být hrozné, vědět, že kdykoliv se může objevit, a zrovna já ji nemusím utéct. „Co teď?“ zeptala jsem se. „Máme dvě možnosti. Buď půjdeme ven, a roztrhá nás na kousky, nebo tady zůstaneme jak nejdéle to půjde, a nás roztrhá na kousky. “ řekl táta. „Co byste radši?“ zeptala jsem po chvilce. Nic mi na to neřekli, ani jeden, takže jsem se otočila ke dveřím a rozešla se. Nečekala jsem, jestli se pokusí mě zastavit, ale radši jsem se rozeběhla hned jak to šlo. Tvrdnout tady a čekat až přijde, ne díky. Radši to risknu a udělám to hned. Pokud dostane co chce, mohla by se uklidnjt a odejít. Nebo se dokonce vrátit.
Vyšla jsem ven a rozhlédla se kolem. Neviděla jsem ji. Nechápala jsem to, vždyť je tady. Tak jak se může uprostřed hořícího pekla ztratit černá postava? Procházela jsem se po rozpadlém náměstí. Všimla jsem si, že se drak během našeho pobytu v úkrytu znovu pohnul. Již nestál na zadních. Dalo by se říct, že seděl. Křídla složená na zemi, přední nohy však držel stále zvednuté, přitisknuté k tělu. Ale stále hleděl k nebesům, jako by něco vyhlížel. Pak jsem ji konečně zahlédla. Stála nedaleko. Ale přesto daleko a vysoko. Pozorovala mě z hromady trosek. Stiskla jsem přívěsek a čekala co bude dál. Soustředila jsem se jen na ni. Nechtěla jsem ji ztratit z očí. Dívala jsem se jak slézá dolu, ladně a rychle. Jen co byla na zemi, přikrčila se. Jako predátor číhající na kořist. Takto se ke mě i přibližovala. Ale ne přímo. Šla obloukem, zřejmě si mě musela prohlédnout co nejvíc. Vypadalo to jako by si nebyla jistá co chce udělat. Ustoupila jsem několik kroků od dračí sochy a natáhla ruku s přívěskem. Ve chvíli, kdy ho zahlédla se zastavila. Na vteřinu se mi ztratila a už stála předemnou. Dívala se mi do očí. Hledala v nich strach, děs, úzkost. Cokoliv co by mě oslabovalo. Když nic nenašla odstoupila. Vytrhla mi přívěsek z ruky, jako by se bála, že ji ho dát ani nechci. Ve chvíli, kdy se otočila, jsem měla pocit, že se mi každým okamžikem podlomí kolena. Čím dál byla její záda, tím víc se mi klepaly nohy. Nakonec jsem se neudržela a sesunula se na zem. Ani to s ní nehlo. Ani se neohlédla. Nedala vědět, že by mě vůbec slyšela. Ikdyž jsem věděla, že musela. Došla až k drakovi, kde si zalezla pod křídlo. Viděla jsem jak se opřela o jeho bok. Po čtyřech jsem se posunula, abych na ni lépe viděla. Přívěsek držela v obou rukách. Vypadala uvolněně. Jako by ji, ani nám už nic nehrozilo. V tu chvíli se drak opět pohnul a mě oslnilo prudké modré světlo.
Nevím jak dlouho to trvalo. Je dost možné, že se mi zrak zpamatoval až později, protože, když jsem se rozhlížela, stála spousta lidí venku. Až později jsem si uvědomila, že bouře ustala. Nebe se vyčistilo a ptáci začali zpívat. Očima jsem vyhledala místo, kde předtím byla. Drak byl stočen do klubka v ochranném gestu. Zpod jeho křídel byla vidět velká tmavě modrá a černá pera, která tam nikdy předtím nebyla. Jeho oči zářily tmavě šedou, téměř až černou barvou. Byly přivrěné, jako by nedůvěřoval svému okolí. Zuřil. Lidé mezitím utvořili kroužek kolem, což mu na klidu nepřidalo. Právě naopak. Čím blíž byli, tím víc byl nervózní a vykazoval jasné znaky stále rostoucí nervozity a agresivity. Vrčel, cenil zuby, dokonce se několikrát ohnal, když byl někdo až moc blízko. Avšak pohled na mě ho nějakým stylem uklidňoval. Jeho tvář pokaždé zjemnila jen co o mě zavadil pohledem. Že by si mě pamatoval? Znovu se ohnal a hlasitě zavrčel. Už to vypadalo, že kousne, když v tom se otočil zpět na mě. Tvář povolil, natáhl krk, lehce se opřel o ruku a zabručel. Usmála jsem se a podrbala ho na čumáku. Zavřel oči a ponořoval se do klidu. K mé ruce se přidaly další dvě. Jedna bledá a jedna s tetováním. Tak nakonec vyšli i oni dva. Jejich přítomnost mu nevadila. Musel jim věřit. Otevřel oči, a spolu s nimi rozevřel křídla. Hned jsem ji vyhledala očima. Klečela na stejném místě co předtím. Oči plné szl, tvář od krve. Její hruď prudce stoupala a klesala, jak se snažila zahnat další přívaly slz. Dívala se do země, jinak se ani nehla. Zaslechla jsem za mnou šramot, to táta se k ní rozešel. Klekl si k ní a chytil její hlavu do dlaní. Palci jí stíral krev z obličeje,
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
a chvíli se jí jen díval do očí, než ji následně objal. Nic neřekl. Ani nikdo jiný. Teta mě objala kolem ramen a táhla k nim. Obě jsme si k nim klekly a objaly se navzájem. Jen ona byla stále nehybná. Koutkem oka jsem zahlédla jak jí zacukaly koutky. Křečovitě sevřela oči. Vykroutila se z našeho objetí, otočila se k drakovi, pohladila ho a opřela se o něj. Jako by v něm hledala oporu. Vstala jsem a opatrně se dotkla jejího ramene. Odtáhla se. Netrvalo však dlouho a otočila se zpět k nám. A tentokrát se do našeho hromadného objetí přidala. Ale bylo cítit, že v tom něco chybí...
*************************** Tak tady máme poslední kapitolu druhého dílu. Co na ni říkáte? Budu ráda za jakýkoliv názor i hvězdičku. Pokud máte otázky, můžete se ptát. ***************************
