Díl 2.
(Pro umocnění emocí a naladění atmosféry doporučuji pouštět písně.)
Shizuka, dívka vyrůstající bez rodičů. Byla vybrána lidem jako oběť pro zlo, které zastavilo čas a chce něco na oplátku...
Ale co když se Shizuka rozhodne bránit a zlo proto...
Ležela jsem na zemi, svírajíc otcovu ruku. Pohltilo mě temno, zoufalství a bezmoc. Pod náporem tím vším jsem nejspíš na okamžik usnula, protože mě probudila ohlušující rána. To nedaleko uhodil blesk. Vystřelila jsem do sedu a zmateně rozhlížela kolem. Kolem vládla tma. Chvílemi mě opakovaně oslepoval blesk v mracích. Pokud bych nepočítala hromy, tak tu stále vladlo ticho. Využila jsem dalšího blesku a rozhlédla se kolem. Táta seděl nedaleko hledíc před sebe do prázdna. Vyškrábala jsem se na nohy a dokulhala k němu. Chvíli jsem za ním stála a pak si k němu přisedla. Při každém blesku jsem zbystřila a hledala na co se dívá. Jediné co jsem viděla byly trosky nedalekého města. Těžko říct, které to bylo. Možná, že to bylo to naše. Blesky ustaly a ticho, které tím nastalo, se změnilo v trapné. Vůbec jsem nevěděla, co bych měla říct. A zřejmě jsem nebyla jediná. Sice jsem se několikrát nadechla s tím, že něco řeknu, ale hned jsem zase vydechla a mlčela dál. Rozmluvil mě až další blesk, který uhodil do trosek. „Ona je tam, že?“ „Pravděpodobně,“ zachraptil a chytil se za krk. Zřejmě mu dělá potíž mluvit. „Nevíš co chce?“ Jen se na mě podíval a zakroutil hlavou, že ne. „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se. Opět jenom kývnul hlavou, tentokrát na souhlas. Svůj pohled jsem stočila zpět na trosky, které se znovu vznítily plamenem. Najednou nás ohlušil řev. Ale byl něčím jiný. Nebyl její, ani lidský. Znělo to jako řev nějakého zvířete. Naši pozornost upoutala velká modrá křídla, která se vynořila z trosek. Nedlouho po nich, se objevilo i tělo draka, jehož bleděmodré šupiny kontrastovaly s rudým ohněm. Blýskaly se jako drahé kameny. Slyšela jsem, jak táta zalapal po dechu. Dívala jsem se na draka, jak zvedl hlavu k nebi a znovu zařval. Vzedmul se na zadní a jeho blyštivé šupiny nabraly kamenný vzhled. Opět je z něj socha.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Zaslechla jsem šramot vedle sebe. Ohlédla jsem se a uviděla tátu, jak se škrábe na nohy. Narovnal se a protáhl si záda. Podíval se na mne, usmál se a podal mi ruku. Ruku jsem přijala, a s jeho pomocí se postavila na nohy. Hned co jsem se postavila, pustil mě a rozeběhl se někam do pryč. Rozeběhla jsem se za ním. Blesky mi osvětlovaly cestu. Nebyla jsem schopna s ním udržet krok, tudíž jsem ho brzy ztratila z dohledu. Naštěstí jsem věděla kde zhruba jsem, takže šance, že bych se ztratila byla dost malá. Ale i přesto jsem cítila, jak se mě zmocňuje panika. Běžela jsem kdoví kolik kilometrů k městu. Cestou jsem se několikrát zastavovala, abych nabrala dech. Táta byl někde daleko předemnou. Ani nevím jestli se zastavil, nebo alespoň ohlédl. Ale vůbec by mě nepřekvapilo kdyby ne. Něco ho musí hnát vpřed. Vždyť ještě před chvílí byl rád, že sotva dýchá. Doběhla jsem k troskám, kde se mě zmocnil tísnivý pocit. Připadala jsem si jako v hororu. Všude zbořené kusy zdí, mezi kterými byla při rozsvícení blesku vidět zubožená těla. Pomalu jsem procházela mezi troskami, a dávala si pozor na každý zvuk. Nechtěla jsem ji zrovna teď a tady potkat. Můj strach by ji určitě dodal sílu, a tentokrát, by mě již nemusela ušetřit. Na jednu stranu bych si přála, aby to všechno skončilo, na druhou jsem se konce bála. Ať už by byl jakýkoli. Došla jsem až k soše. Drak působil majestátně, ale i přesto mou pozornost zaujal zářící přívěsek, který držel ve svých spárech. Něco mě k němu táhlo. Opatrně jsem se ho dotkla, a i když mi vypaloval do kůže své obrysy, jsem ho chytila pevněji a vytrhla ho z drápů. V tu chvíli jsem se cítila v bezpečí, jako by mě měl ochránit. Zatrnulo mi. Najednou bylo všude až podezřelé ticho. Jen do zad se mi zavrtával něčí pohled.
