Obětována zlu - Mythix club 2

Kapitola 15.: Spálené město

Ještě dlouho jsem seděla na místě. Nechápala jsem to. Proč odešla? Proč se chovala jako by mě neviděla? Proč mě nechala být? Chtěla snad někoho jiného? Nebo dokonce něco jiného? Nešlo mi to do hlavy. Co se jí nelíbilo? Nebyla spokojená?
Stále jsem seděla u stromu a opírala se zády o jeho kmen. Srdce i dech se dávno sklidnili. Jediné co mě omezovalo v pohybu byl šok. Stále jsem měla před očima ten výjev. To jak tam sedela. Jak si prohlížela tu lebku. Jak s ní otáčela v prstech. Jak na ní ulpívaly skrvny od krve, kterou měla na rukou. Ten její pohled, když mě zaslechla. Při té představě se mě znovu zmocňoval strach a hned na to i panika. Přes pronikavou bolest v nohou jsem nebyla schopna se postavit. Ale věděla jsem, že musím. Musela jsem se vrátit do města. Aspoň se omluvit tátovi. To co jsem řekla, mě mrzelo. Nechtěla jsem, aby to bylo to poslední co jsem mu řekla.
Vyškrábala jsem se na nohy. Se slzami v očích jsem se vydala směrem, kudy jsem si myslela, že je, nebo spíš bylo město. Šla jsem pomalu. Ruce natažené před sebou, abych do ničeho nenarazila. Nohama jsem pomalu šoupala po zemi, abych se stihla zastavit, kdyby předemnou byla nějaká překážka. Blesky ustaly, tudíž jsem neviděla ani fň. Měsíc, který mě informoval o tom kam zmizela, se opět vrátil za temné mraky. Kosti pod nohama mě už tolik neděsily. A s tím, že se mi občas zabodnou do lýtek jsem tak nějak počítala. Nenamáhala jsem se je vytahovat. Na to bude čas až vyjdu z lesa.
Nevím jak dlouho jsem šla. Ale když jsem zaregistrovala, že v mém okolí nejsou stromy, zaradovala jsem se. Musela jsem být venku. Okamžitě jsem se sehnula a tahala si z nouhou zasekané kůstky. Když jsem vytáhla poslední, opět jsem se narovnala a rozhlížela se kolem v naději, že něco zahlednu. V naprosté tmě a se slzami v očích bylo těžké cokoliv vidět. Ale požár a smrad kouře byli identifikovatelné i přesto. Setřela jsem si slzy, aby se mi hned na to mohl naskytl pohled na plameny, šlehajíci vysoko k nebi. To určitě blesky zapálily dřevěné konstrukce domů. Chtěla jsem se rozběhnout, ale přes bolest v nohách to nešlo. Překvapovalo mě, že jsem ještě vůbec schopna chůze. Jelikož moje nohy byly jako v jednom ohni a každou chvíli se podlamovaly v kolenou. Proto se mé další pokusy o chůzi změnily v kulhání a občasnému spadnutí do lučního kvítí.
Takto jsem doklopýtala až k poničeným branám města. Mezitím se strhl prudký déšť a plameny uhasil. Avšak ani voda ve vzduchu nedokázala odnést ten kovový odér a pachuť. Pach krve. Znamení, že smrt dorazila. Radši jsem ani nechtěla vědět kolik lidí tu už našlo svůj konec. Procházela jsem městem, spíš tím co zbylo, a hledala kohokoliv živého. Cítila jsem jak se mě opět zmocňuje panika a strach. Zřejmě jsem nebyla jediná. Když jsem došla k soše draka, zatrnulo mi. Jeho výraz se změnil. Hleděl do země, jako by si to všechno vyčítal. Ale jeho oči ztratily jiskru. Opět byly kamenné. Zřejmě v něco doufal. Ale jeho přání se rozplynula jako ranní mlha. A on ztratil vše, co ho drželo v té částečně živé podobě. Pohled na něj mě bodal u srdce. Jako bych cítila jeho bolest. Odvážila jsem se k němu přistoupit a kleknout si. Obejmula jsem ho kolem levé přední nohy, kterou měl lehce pokrčenou. Přestože jsem cítila její nepřítomnost, rozbrečela jsem se. Bylo mi jedno jestli mě uslyší, jestli mě najde, a zabije. Se svou smrtí jsem se smířila už při vstupu do lesa. Slyšela jsem, že jde někdo kolem. Přes tmu jsem ale nikoho neviděla. Až když se kroky vzdalovaly, jsem si všimla, že mě přívěsek pálí. Pálel tak moc, že jsem se nezdržovala rozepínáním a rovnou si ho strhla z krku. Pálil ale dál. Upustila jsem ho. Dívala jsem se jak se dráty pod teplem kroutí. Připomínalo to klubko hadů. Ozval se křik. Nechala jsem přívěsek přívěskem a kulhala k nejbližšímu domu, který držel po hromadě snad silou vůle. Do obličeje mi zasvítila louče. Přede mnou stála teta. V jedné ruce, jak jsem řekla měla louč. V druhé svírala křečovitě dýku. Ruku s dýkou měla napřaženou k útoku. V jejích očích se odráželo překvapení. Upustila dýku i louči a obejmula mě.
„Shizuko... Co tu děláš? Neměla bys tu být.“ zašeptala a podívala se kamsi za sebe.
„Proč?“ nechápala jsem.
„Starosta tě nechal hledat. Chce tě jí předat, když nejsi schopna se jí vydat sama.“
„Cože? To snad nemyslí vážně! Vždyť jsem za ní šla! To ona si mě ani nevšimla!“ rozkřikla jsem se.
V tetině tváři se okamžitě objevil strach. Začala se kolem sebe rozhlížet. Chtěla jsem pokračovat, ale teta mi překryla pusu rukou.
„Nekřič. Jeho lidi jsou všude.“
Jen jsem kývla na znamení, že rozumím. Hned co jsem měla volno jsem nevahala a zeptala se na to co mě tížilo nejvíc. „Kde je táta, je naživu?“
Teta posmutněla. Bála jsem se toho co řekne.
„Oni ho vzali. Vědí, že půjdeš za ním.“
„Kde je?“
„Nevím kam ho odvedli.“
Na opačné straně místnosti se ozvaly kroky. Byly jiné než co jsem slyšela venku.
„To ani nepotřebujete vědět. My vás za ním odvedeme.“ řekl hlas osoby stojící několik metrů od nás. Poslední co si pamatuji jsou rozlétávající se dveře a rána do hlavy.

***************************
Názory?
Dotazy?
Či jiné otázky?
Kdy vyjde další kapitola vám ale nepovím, sama to nevím.
***************************