Altarion IV. - Nový Věk (Thranduil ff)

Beze stop

Dorame otevřela oči. Nedalo se ani popsat, jak moc jí bolelo celé tělo. Z toho, co se stalo si nepamatovala skoro nic, na poprvé ne. Tiše zaklela a pokusila se zvednout, rozhlédnout se, rozkoukat. V ten moment se jí ale pomalu začaly vracet veškeré vzpomínky. Vzpomínky na vyjížďku s Nyeliss, na to, jak je kousek od hradu přepadli skřeti a jak jí potom někdo udeřil do hlavy a ona ztratila vědomí. 

Poplašeně se rozhlédla kolem sebe, jen aby zjistila, že se nachází v jakémsi vězení. Tohle neznala, určitě to nebylo vězení Altarionu, proč by tam navíc měla být? Pokusila se postavit na nohy, ovšem v tom jí zabránily dva řetězy, které držely její ruce skoro těsně u stěny za jejími zády. Zůstala tedy sedět tak, jak byla, zesláblá a vyděšená. Pohledem nakonec zabloudila až k jednomu z rohů své cely a zastavila se na osobě, kterou znala až moc dovře. Jak jinak. Kdo jiný v tomhle všem mohl mít prsty, než Calanthee. 

Ve své lidské podobě hrdelně zavrčela a pokusila se povolat dračici, ovšem v ten moment jí tělem projela šílená bolest. V čisté agónii vykřikla a do očí se jí vlily slzy. 

Calanthee se pobaveně zasmála a otočila se na čaroděje, jež stál za ní. ,,Dobrá práce," pochválila jeho kouzlo, kterým držel Dorame v šachu. Pak popošla kousek dopředu směrem k dračici. ,,Tak tě vítám ve svém království," ušklíbla se na ní. Odpovědí byl ale jen nevraživý pohled ze strany mladé královny. Calanthee se zamračila. ,,Měli bychom našeho hosta naučit, jak se má chovat," zamručela tiše a otočila se na čaroděje s jasným povelem, aby k Dorame vyslal další z bolestných paralýz. 

***

Thranduil vyslal několik dalších hlídek, aby pátrali po jakékoliv stopě. Danmor a vzdušná hlídka se ještě nevrátili a princezna Nyeliss spala a vzpamatovávala se ze šoku. Oitur byl přirozeně u ní a hlídal ji. Král netušil, co má dělat. Nedošla žádná nabídka o výkupném, stráže s nimi nebyli, nemohli mu říct, kam by ji skřeti odvlekli. A tak se uchýlil k tomu jedinému, co by mu alespoň trochu mohlo pomoci. Odložil královskou róbu na křeslo v pracovně a zamířil na cvičiště. To mi pomůže se trochu uklidnit. Během toho ale nepřestával Dorame dál volat, dál se snažil navázat s ní kontakt přes pouto, ale neozývala se. Jako kdyby byla ztracená, nebo dokonce... ne. To ne. Okamžitě tyto myšlenky vypudil ze své hlavy. 

Za bouře, jež se přihnala z ničeho nic a déšť začal smáčet království pod sebou, se vrátil Danmor. Přistál nedaleko od krále, chvilku jej pozoroval, než se proměnil do své lidské podoby a došel k němu. ,,Můj králi," oslovil ho. Z jeho jak hlasu, tak pohledu bylo jasně vyvoditelné jedno jediné - nenašel jí. Podíval se Thranduilovi do očí a zavrtěl hlavou, jako kdyby jen potvrzoval svou myšlenku. Pak k němu přešel a z kapsy vytáhl malou, lesklou věc. Byl to Doramin prsten. ,,Hlídky pátrají dál, já se k nim přidám také. Momentálně ale nic jiného nemáme," oznámil sklesle. 

Zrovna dělal kliky. Nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru a dolů. A znovu. A znovu a znovu. Nevadilo mu, že pršelo, bylo mu to jedno. Déšť splynul s jeho slzami a zakryl je. Vlasy, kalhoty, košili s boty  měl mokré a lepily se mu na tělo. Přesto ale pokračoval dál. Přestal až ve chvíli, když zelený drak přistál vedle něj. Pomalu se zvedl, smetl si z dlaní drobné kamínky a zadíval se na něj. Převzal si prsten a zadíval se na něj. ,,Musíme ji najít. ''

Podíval se na krále. ,,Možná, zkuste se s ní spojit, přes vaše pouto, zda to pomůže, třeba se vám podaří něco zjistit," zkusil opatrně. Chápal, že Thranduil je nyní ve velice zlém rozpoložení, a nedivil se. I on se necítil dvakrát nejlíp, Dorm byla nejen jeho královna, ale i velice dobrá přítelkyně.

Pomalu přikývl a stiskl prsten v ruce. Zavřel oči a soustředil se na jejich pouto. Skrz něj volal Dorm. Doufal, že dostane nějakou odpověď a třeba mu řekne, kde je a jestli je v pořádku nebo ne. Muselo to se to povést. Když budu vědět, kde je, budu se tam moci vypravit a zachránit ji.

Nemohla se mu ozvat. Nemohla mu nic říct, nemohla ani vědět, že jí volá. A jak by taky mohla. Veškeré jeho pokusy padly, jakmile narazily na zdi Navairjského paláce. Calanthee si dala záležet, aby o ní nikdo nevěděl. Aby byla zkrátka skrytá hluboko pod zámkem, před světlem světa. Dorm by se navíc ani teď soustředit nemohla. Svíjela se v bolestech, jež jí kouzlo čaroděje přinášelo a při pokusu se bránit snad jako kdyby bylo ještě silnější a bolestivější. Nakonec se podvolila, a vzlykajíc se schoulila ke zdi. Vlasy měla rozcuchané a napadané do obličeje, kde se jí lepily na kůži kvůli potu a slzám. Stále se snažila natáčet se královně a čaroději tak, aby jí byla zády. Přeci jen se snažila bránit to, co jí teď bylo nejmilejší, a o co měla největší starost - o své děti. 

Calanthee došla až k ní a s posměchem jí shlédla do obličeje. ,,Tak co? Budeš se už chovat slušně?" zachmuřila se a sklonila se k ní. Dorm jen pootočila hlavu. Nic neřekla, nijak zprvu nezareagovala, až do chvíle kdy se, královna nebo ne, nenatáhla a vší silou neplivla Calanthee do obličeje. ,,Tady máš mou slušnost," zavrčela jejím směrem. Calanthe od ní odskočila a znechuceně si začala rukávem otírat obličej. Pak se vydala ven z cely. Cestou ještě kývla na čaroděje. ,,Nauč jí slušnému chování!" pronesla znovu, o dost přísněji, než se vypařila z kobek. 

***

Danmor starostlivě sledoval krále, jak se snaží marně navázat spojení s jeho královnou. ,,Máte něco?" optal se nervózně. Dle toho, jak to ale trvalo sám znal odpověď. 

Zkoušel to několik minut, než zavrtěl hlavou. ,,Ne, nic. Neodpovídá na mé volání. Jakoby ho ani neslyšela nebo nemohla odpovědět. Nepovedlo se vám najít nějakého skřeta? Možná by on něco věděl. Ale takto nevíme nic. Může být kdekoliv a my to nevíme.''

Danmor zavrtěl hlavou. ,,Nenašli jsme nic, krom toho prstenu," pokynul ke králově ruce, ,,ale budeme dál pročesávat lesy a okolí," ujistil jej, než se změnil zpět v draka a vydal se hledat něco, co by jim mohlo zúžit možnosti hledání jejich královny.