Altarion IV. - Nový Věk (Thranduil ff)

Setkání

Antonio si na cestu nabral pouze pár jablek a lahev vody, to bylo vše, co u sebe  měl. Koně hnal dnem i nocí, co nejrychleji mohl, až mu bylo nebohého zvířete líto. Věděl ale, že nyní  nesmí polevit. V sázce bylo příliš, příliš mnoho. 

Snad jako kdyby jej královna čekala. Už o něm věděla v podstatě v momentě, kdy přejel hranice. Věděla moc dobře, že to je zrádce, ale nebyla to ona, koho zradil. Zradil přeci Thranduila, to, že právě on jí chtěl zabít nevěděla, bylo pro ní stěžejní, že zradil jejího nepřítele. Proto jej i po upozornění stráží nechala volně projet. 

Na upoceném a zadýchaném koni projel čaroděj branou na nádvoří hradu a zastavil. Opět si připomněl, že to byl přeci on, na kom to vše záviselo. Musím svou roli hrát velmi dobře. Jinak královna zemře. A to nemohl dovolit. Sesedl z koně a otěže předal již čekajícímu podkonímu.

Calanthee sledovala Antoniův příjezd z hlavní terasy. Hned, jakmile se objevil v palci pro něj nechala poslat. Chtěla si vyslechnout, co tu chtěl. Potřebovala vědět, co jej donutilo opět přijít. A tak na něj vyčkávala ve svém trůním sále, tak, jako když se setkali prvně. 

Po pár chvilkách již Antonio vedený dvěma strážnými vešel do ohromného sálu. Už zdálky sledoval královnin výraz, její záchvěvy emocí, přemýšlejíc, jak začít, co říct. A přesto z něj vypadlo jen: ,,Dobrý večer, má paní," a vysekl jemnou poklonu. 

Calanthee si jej sjela pohledem od hlavy až k patě a ušklíbla se. ,,Antonio, že? Co tě k nám přivádí tentokrát? Pokud si chceš opět stěžovat na hroznou vládu krále a královny, tak o tom víme dávno," ušklíbla se, přehodila si nezaujatě nohu přes nohu a zadívala se na své dlouhé, leskle stříbrné nehty ostré jako samotné dýky. 

Čaroděj sklopil pohled, podíval se po strážných a pak si o krok nakročil vpřed. ,,Král vám chce vyhlásit válku. Poslal už dopis všem královstvím, se kterými má spojeneckou smlouvy. Půjdou do války s ním,'' zadíval se na ni.

Sevřela oči do úzkých linek. ,,A jak bych ti měla věřit? Přeci jen, minule jsi mě taky vcelku slušně oblafl, proč by jsi to neudělal znovu, že? Konec konců, nebýt tebe, tak žádná válka ani nebyla," zadívala se na něj přísně. 

Antonio kývl hlavou na souhlas. ,,S tím jsem počítal, proto jsem si přivezl i důkaz," pronesl tiše a zalovil v kapsách svých šatů. To ihned vyvolalo reakci vojáků, kteří zpozorněli a sáhli po jílcích meče, snad jako kdyby očekávali nějakou zbraň. Antonio však místo toho vyndal zabalený dopis, který poslalo sousední království Riga králi Thranduilovi jako odezvu na to, že s nimi může v případě války počítat a kousek papíru podal jednomu ze strážných, jež jej odnesl královně. 

Převzala si od něj papír a podívala se na text. Zkoumala, zda se nejedená o podvrh, ale bylo tam vše, pečeť, podpis, který znala, protože dřív právě s tímto královstvím obchodovala. ,,Ten mizera," zavrčela tiše, ,,určitě si jde pro tu holku," zauvažovala nahlas, hledíc na své strážné, než dopis sevřela pevně v dlani. ,,Proč mi pomáháš tentokrát?" svraštila obočí?

Zauvažoval. Pak se mu ale vybavila výmluva. ,,Drží mou ženu a dceru, chci se pomstít, způsobit mu ztráty," hlesl tiše a vzhlédl k tváři Calanthee. 

Zamyslela se. Přeci jenom, on byl ten, kdo se sem vydal království Altarionu prvně udat. Uvěřila proto, že by se mohlo jednat o dobrého spojence. Předtím chtěla být s Altarionem v míru. Nyní ne. Opřela se. ,,Však on si ještě rozmyslí, zda se do války vydá, či ne," ušklíbla se, ,,mám něco, čím ho držím zkrátka a pokud toho dobře využijeme, tak bude Tharnduil skákat tak, jak já budu pískat," pověděla zlomyslně.