Altarion IV. - Nový Věk (Thranduil ff)

Společně

Dorame se probudila nad ránem, o dost dříve, než-li Thranduil. Většinou to bývalo naopak, Dorame si velice ráda přispala, kdy jen mohla, a jelikož si uměla své královské povinnosti skvěle rozložit, tak většinou nebylo od věci, že si vstala i na oběd. Thranduilovi to nikdy nijak nevadilo, a lidu také ne, dokud Dorame zastupovala tu svou královskou roli, jakou měla. Ovšem dnes to bylo jiné. Dnes se probudila ještě před úsvitem. Opatrně, aby krále neprobrala, se vykradla z postele, věděla totiž, že má velice mělký spánek, ale také věděla, že včera šel spát kolem doby, kdy měsíc stál vysoko na obloze, proto se moc nebála,  že by se dnes probral, nebo jinak, že by ho byla Dorame vzbudila. Bleskově se oblékla do jedněch z šatů, jež nechala zde v Hvozdu, do lehkých, nachových šatů. Ona si nikdy nepotrpěla na upnutou módu, na ten typ sešněrovaných šatů, které většina dam nosila, cítila se v nich vždy příšerně svázaná, nemohoucí dýchat a zkrátka nepříjemně. Ano, sice si je brala na nějaké oslavy, ale to už muselo být. Raději měla šaty volnější, připomínající svou jemností ranní mlhu a jemňounké pavoučí sítě, ve kterých se ještě lesknou kapky ranní rosy, když slunce stoupá ospale vzhůru k nebi. Vlasy si pro dnešní den pouze rozčesala a nechala je ve volných vlnách padat přes ramena na záda a hrudník. Umyla se a ještě předtím, než vyšla z komnat, pohlédla s úsměvem na Thranduila, nechávajíc ho poklidně spát. Sama vyšla z pokojů ven a zamířila si to ke kuchyni.

Popravdě neměla ani moc hlad, chtěla si dát jen něco na posilněnou, aby její tělo mělo energii i z něčeho jiného než ze spánku. Dnes po dlouhé době spala dobře. Její tělo bylo odpočaté, plné energie ze spánku, a to se promítalo i na Dorm a jejím úsměvu, který se jí linul přes tvář. Cítila se svěže, krásně. Nemohla si nijak stěžovat. Tedy až na to, jaký strach s ní uvnitř cloumal. Ano, samozřejmě že věřila tomu, že jejich plán vyjde, ale i tak se bála. Přeci jen, bylo to velice silné a velice mocné kouzlo, jehož neúspěch by mohl končit katastrofálně. 

Došla do kuchyně, kde pokynula na pozdrav pár elfům a elfkám, kteří už od brzkého rána připravovali elfské pokrmy k snídani pro krále, vyšší sféru elfů, ale také pro prostý lid. Funkce Hvozdu se jí moc líbila. Tím, že bylo království uzavřené, tu měl každý vše. Jakýkoliv elf či elfka si mohli během dne přijít do poměrně velkých kuchyních cokoliv si uvařit nebo si sníst, aniž by se jim cokoliv odebíralo nebo uráželo od úst. Na oplátku tu měl každý vlastní práci, a tím, že pracoval se mu taky všeho dostávalo. Byl to velice zajímavý systém, zato v jiných zemích a dokonce i v Altarionu se vše opíralo o to, kolik měl kdo peněz a co si kde koupil. Dorame i párkrát přemýšlela o tom, že by podobný způsob zavedla i v Altarionu, ale nechtěla nic uspěchat.

Natáhla se po jednom kousku elfksého, bílého chleba, po misce s ovocem a se zářivým úsměvem se vydala ven z kuchyně. Během snídaně tiše rozmlouvala s Mironellem, který se také zajímal o to, jak bude vše probíhat a zda nemají obavy. Dorame se přiznala, že strach samozřejmě má, ale že její důvěra je větší než všechny její obavy. 

Přesně tohle na ní bylo úctyhodné, to, jak dokázala věřit, vkládlala důvěru tam, kde se většině lidí zdála nesmyslná a bezcenná. Ale Dorm věděla své. Ona sama taková byla už od svého narození, kdy byl Altarion zničený a pohřbený pod záští, strachem a bezprávím. Ale i tak stále věřila, že by se našel někdo, kdo tomu všemu učiní přítrž. Věřila do posledního dne, a pak se to přeci jen stalo. 

Thranduil jí od té doby sám naučil tomu, jak je důležité věřit, důvěru jak mít, tak jí i rozdávat. A proto teď čelila tomu, čemu čelila, s chladnou hlavou, úsměvem na tváři a důvěrou v srdci. Poděkovala Mironellovi za povídání a sama se zvedla, aby mohla dojít do stájí.

Za tu dobu, co tu byla, si totiž oblíbila jednu klisnu, a nějak cítila, že ona si oblíbila i jí. Sice nemusela na koních jezdit, byla přeci jen drak, ale vždy se taková věc hodila. A ačkoliv měla z koní dříve strach, nyní se začala překonávat a proto teď stála u boxu, ve kterém stála nádherná, vysoká, bílá klisna s pevnými nohami, robustním tělem a hustou, bělostnou hřívou. Pokud si na koních Dorm něco oblíbila, tak to byly oči. Ty krásné, temné, ale přitom jakýmsi zvláštním způsobem uklidňující, temné oči. Usmála se na ní a odklopila kličku na dveřích boxu, aby mohla vejít dovnitř. U klisnina boxu už bylo připravené hnědé, kožené sedlo a společně s ním i stejnobarevná ohlávka a otěže. Dorm poklidně pohladila zvíře po čele a usmála se. ,,Ahoj Derim," oslovila kobylku, která zastříhala ušima. Dračice s úsměvem vytáhla z kapsy jablko, které jí podala a kobylka se do něj s neskrývanou chutí pustila.