Altarion IV. - Nový Věk (Thranduil ff)

O rok později

Elette utíkala dlouhou chodbou Altarionského paláce. Nesla dobré zprávy, a jak by také ne. Už před nějakou dobou to vše začalo, a chtěl dát králi vědět o celém průběhu. Hlavu měla ještě stále v oblacích z toho, co se dělo.

Bez zaklepání rozrazila dveře do králových komnat, kde ho také našla. ,,Můj králi," pronesla zadýchaně, hledíc na něj, jak seděl za stolem a něco sepisoval. Nemusela dál říkat nic, věděl sám, o co šlo.

Dorame už den předtím nechali převézt na soukromé, zdravotnické křídlo, aby měla svůj vlastní klid. Momentálně mohlo být něco kolem půlnoci, když Elette za králem doběhla. 

Nemohl spát a proto se rozhodl, že ten čas využije a dodělá si nějaké své královské papírovaní. Když však Elette vběhla do komnat, jen zvedl hlavu a s úsměvem na ni pohlédl. „Takže je to tady," nechal své práce, vstal od stolu a přešel k ní. „Jak je na tom? Hned mě k ní zaveď," pronesl, chtěl jí být na blízku, být jí oporou. Tolik se těšil na své děti, oni oba.

Elette se s kývnutím rozeběhla směrem k pokoji Dorame. ,,Zatím si vede dobře, chtěla ale, aby jste byl u toho, přeci jen, má strach," pronesla, ale usmívala se, těšila se i ona, těšili se všichni. Otevřela dveře do komnaty a vběhla dovnitř, připojujíc se k další čtyřem léčitelům. 

Dorame tam ležela celá upocená a unavená z bolesti, jež se každým okamžikem stupňoval, jakmile ale uviděla Thala, tak se usmála. ,,Thale," vydechla a natáhla k němu svou dlaň. 

„Má drahá," usmál se na ní a chytil ji za ruku, hned jak si k ní dřepl, jí políbil na čelo, „už jsem u tebe, zvládneš to. My to zvládneme," pohladil ji po tváři. Věděl, že se bojí. „Jsi ta nejstatečnější žena jakou znám a zvládneš to, neměj strach," dodal s úsměvem.

Dorm popadla jen stěží dech. ,,Mám strach Thale," přiznala se a ještě chtěla něco doříct, ale zkřivila pohled v bolestné grimase. Svou dlaní našla tu jeho, kterou silně stiskla, zaťala nehty do Thalovi kůže a z očí se jí prodralo pár slz. 

„Já vím, ale jsem u tebe, není se čeho bát," zašeptal a znova ji vtiskl polibek na čelo, „brzo bude po všem a naše krásné děti budou na světě," pronesl s úsměvem. Nechal jí, aby mu dál drtila ruku, pokud jí to alespoň trochu pomáhalo, bylo mu to jedno.

Dorm zaklonila hlavu v hlasitém výkřiku, jež se musel prohnat snad celým hradem. Elette, která seděla z její druhé strany jí celou dobu tiskla k čelu studený, hadřík, zatímco královna v agónii přiváděla na svět své děti. Než by se stačil člověk nadít, léčitelé drželi v rukou dvě nádherná dítka, obě s jasně býlími vlasy po rodičích. Jen malá holčička měla jedno oko zašedlé a táhla se přes něj prapodivná jizva. 

Léčitelé se na Dorm usmáli. ,,Chlapec a holčička, gratuluji, výsosti," pronesl muž, jež chlapce předal Dorm a dívenku Thalovi. Dorm se celá zadívala na svého syna v náruči. Potom němě vzhlédla k Thalovi, usmívajíc se na něj od ucha k uchu. 

Opatrně si převzal dceru do náruče a s láskou se na ni zadíval, všiml si, že jedno její oko, bylo jiné, než to druhé a dokonce se přes něj linula malá jizva, ovšem, ani to mu nezabránilo, aby se do toho malého uzlíčku radosti nezamiloval, něžně si jí k sobě přivinul a dal malou pusu na čelo. Stejně pak pohlédl i na svého syna a ženu. Byl šťastný, nesmírně šťastný a dojatý. „Jsou nádherní," usmál se, „jako jejich překrásná matka," dodal a lehce jí políbil na rty.

Dorm se zaculila. ,,Děkuji Thale, že jsi v nás věřil," připomněla mu ještě to, co se před pár měsíci stalo v Dol Gulduru. Teď měla Dorm své štěstí, stejně tak jako Thal a celé jejich království.

A ona jen doufala, že to tak vytrvá. 

Konec čtvrté knihy