Altarion IV. - Nový Věk (Thranduil ff)

Vyjasnění

Celou dobu procházel sem a tam a přemítal o všem co se za poslední dobu stalo. Především však jeho poslední rozhovor s Dorm. Oba jednali tak, jak to cítili, ale jemu až teď došlo, že on svou reakci trochu přehnal. Ne trochu ale dost. O všem přemýšlel, vše si nechal v klidu projit hlavou. Miloval jí a stejně tak i své děti, strach o to, co se všechno může pokazit mu lehce zatemnila rozum a řekl tak to, co vlastně ani nemyslel vážně, jenže v ten moment mu to nedošlo, teď toho hořce litoval. Musel to nějak napravit. Proto se rozhodl vyhledat Dorm. Trvalo mu notnou chvíli než jí našel na jednom z jejich míst. Seděla u řeky a upřeně se dívala před sebe. Zastavil se kousek od ní a sledoval jí, načež se pak zhluboka nadechl a popošel o kousek blíž. „Dorm," začal a na chvíli se odmlčel, „já, chtěl bych říct, že náš poslední rozhovor mě velmi mrzí. Jednal jsem velmi unáhleně, ve vzteku a také snad i strachu, co vše se může pokazit, čímž jsem řekl věci, které jsem ti říct neměl," pronesl s pohledem upřeným na Dorm.

Otočila se přes rameno a tiše si povzdychla. Pak jen zavrtěla hlavou. ,,Ne, já tvé obavy samozřejmě chápu, jen je nedokážu zabít, nezvládla bych to," zavrtěla hlavou, ,,ale tohle by, nebo, už se jen nechci hádat," povzdechla si a zadívala se na vodu plynoucí před sebou. ,,Jen nevím jak z téhle situace ven," povzdechla si. 

Posadil se vedle ní a stejně jako ona i on se zadíval na vodu před sebou. „Ani já se už nechci hádat, budu se pro příště snažit vše promýšlet s chladnou hlavou dřív než vypustím z úst něco, čeho bych následně znova litoval," potočil hlavu a zadíval se na ni, pak ji vzal za ruku, „ani já nevím, jak z toho ven. Nechci aby ses trápila a byla smutná, má drahá."

Stisk dlaně mu ihned opětovala nazpět. Dokonce se i naklonila a hlavou se opřela o jeho rameno. Přistihla se, jak jí po tváři stéká zbloudilá slza. ,,A já zase nechci, aby naše děti něco potkalo, mám taky strach, ale co jiného s těmi draky," povzdechla si, ,,tady je alespoň trocha naděje, že by to vyjít mohla," povzdechla si tiše. 

Dal jí letmý polibek do vlasů. Nechtěl jí vidět v tomhle stavu, smutnou a utrápenou. Na pár sekund se zamyslel. „Pokud tomu opravdu věříš Dorm, že by to mohlo vyjít, pak tomu budu věřit i já," lehce se od ní odtáhl, vzal její tvář do svých dlaní a zadíval se jí do očí, „spolu to zvládneme," ujistil ji.

Vzhlédla k němu se zbožnou důvěrou a více se vtiskla do jeho dlaní. ,,Děkuji," špitla tiše a pak mu padla do objetí. ,,Moc to pro mě znamená, nedovedeš si to ani představit," špitla tiše. 

Pevně ji objímal ve své náručí. V tu chvíli věděl, že společně to zvládnou a všechno bude v pořádku. „Možná, že si to trošku dovedu představit drahá," lehce se pousmál a držel si jí u sebe v objetí.

Zlehka nadzvedla hlavu. ,,Opravdu?" optala se překvapeně a pak se zadívala před sebe. ,,A víš že tak trochu i já?" zazubila se, ,,myslím, že když jim dáme čas, naději a pomoc, bude to dobré," přitakala. 

Pousmál se na ni a políbil jí na čelo. „V tom máš pravdu, společnými silami jim pomůžeme. Nebudou na to sami. Zvládnou to, jsou to přece jen naše děti," uculil se na ni a opřel si své čelo o to její, hledíc jí do očí.

Sevřela víčka pevně k sobě. ,,Přesně tak," pronesla, dívajíc se stále do jeho očí, ,,ony to zvládnou a my také," stiskla mu dlaň, ,,bude to boj, ale dokážeme to, věřím tomu," usmála se. 

„Nebude to náš první společný boj," usmál se na ni, „a i tentokrát všechno dobře dopadne," zašeptal a přiložil své rty na ty její a přivinul si jí více do své náruče.

Zlehka se usmála. ,,Jsem ráda, že mám v tobě takovou oporu," přiznala, ,,každopádně bychom to měli říct i Galadriel, ať je na to připravená," zauvažovala. ,,Měli bychom vyrazit co nejdříve, přeci jen, bude to velice složitá a dlouhá cesta, bude nás stát nejspíš dost sil," povzdechla si. 

Políbil jí znova na čelo a pak přikývl. „Ano to bychom jí měli říct, bude lepší to udělat, co nejrychleji, ať je to všechno za námi," pronesl rozhodně, doufal jen, že se jím tohle opravdu povede. Pořád měl jisté obavy, ale nedával je na sobě znát. „Před cestou by sis mohla ještě odpočinout drahá," pousmál se na ni zlehka.

Jen si odfrkla. ,,Já vím, že ano," přiznala tiše a ještě víc se vtiskla do Thalovi náruče, ale teď se mi moc nechce," pokrčila rameny, ,,leda že by jsi šel se mnou," pověděla.

„Když mi slíbíš, že si opravdu pořádně odpočineš," pousmál se, vzal si jí do náruče a vstal, „pak půjdu s tebou velmi rád," mrknul a vydal se s ní zpět do sídla.

Ruce mu obmotala kolem krku. ,,Jistěže, odpočinu si, ale nesmíš mě tam nechávat, chci být teď s tebou," zavrněla a věnovala mu polibek na tvář. Hned poté si opřela hlavu o jeho hrudník. 

Držel si jí blízko u sebe a dál s ní kráčel do jejich společných komnat. „Neboj se já nikam nehodlám jít, zůstanu s tebou a budu tě hlídat," usmála se na ni. Teď jí opravdu nechtěl nechat o samotě.

Pobaveně se zasmála. ,,Ale já přece hlídat nepotřebuji," opanovala mu jako malé, uražené dítě, ale hned na to se zasmála. ,,Stejně bych tě ani nepustila pryč," usmála se. Když vešli do jejich komnat a Thal jí položil do postele, okamžitě se zachumlala do přikrývek tak, že jí po nos nebylo vidět skoro nic. ,,Hleděla na krále modrýma očima, které se jí začaly pomalu klížit. 

Stál u postele a s úsměvem pozoroval svou milovanou ženu. Pak si sundal svrchní díl oblečení a lehl si vedle ní. Přitáhl si jí do náruče a vtiskl jí polibek do vlasů. Byl velmi rád, že se jejich hádka vysvětlila a mohl zase být v poklidu s ní.

Více se natiskla na jeho obnaženou hruď. ,,Tohle mě neomrzí," zavrněla tiše a věnovala mu polibek na klíční kost. Hned potom sevřela víčka a netrvalo to dlouho, co usnula. 

Uculil se a ještě víc jí k sobě tiskl. Pak i on zavřel oči a nechal se unášet do říše snu, držíc si jí stále ve své náručí.