Není důležitý kolikrát spadneš, ale kolikrát se postavíš.[Housetrix] Nedoknčeno

Malá sis

Pohled Sofie
Vejdu, už teď mi chybí jeden krok k tomu abych se rozbulela jako malý mimino. Celou tu dobu mám sklopený zrak.
'Mám hrozný strach. Co když se neprobere? Co potom?'
Když koutkem oka zahlédnu postel, zvednu pohled a slzy se mi nahrnou do očí.
Ten usměvavý kluk který se mnou dělal jaký koliv bordel, teď bojuje o svůj život.
Na oličeji má několik malých ranek. Nejvíce mě ale 'uchvátí' jedna rána na levé líční kosti. Vypadá ošklivě, hodně bolestivě. Ještě jednu podobnou té předchozí má na pravém obočí.

Přisunu si k lůžku židli a posadím se.
Ret je rozthlí a popraskaný. Jeden monokl ukazuje něco co včera nadhazoval Jakub.
'Rozhodně to nebyla nehoda.'

Svýma rukama chytím tu jeho. Pohlédnu na hadičky které vedou z jeho těla do ruzných kapaček a přístrojů. Soustřením se jenom na něj, že ani nevnímám to otravné pípání které oznamuje, že tep je v normálu. Že ještě stále žije.

Jednu ruku přesunu a zajedu s ní Štěpovi do vlasů. Chvilku si snimi hraju, druhou mám propletenou s tou jeho.
,,Ahoj bro, to jsem já. Sofii. Tvoje malá sis. Přišla jsem za tebou abys tu nebyl sám...." Levou rukou si utřu slzy a popotáhnu.
,,Štěpi prosím, prober se. Já to tu bez tebe nezvládnu.... My to tu bez tebe nezvládnem...." zavzlykám a políbím Štěpu na čelo. Zvednu se, odsunu židlu a šouravým krokem odejdu ke dveřím.

Vyjdu z pokoje a málem mě trefí. Jakub sedí vedle dveří, je opřený o zeď a spí. Kleknu si a jemně s ním zatřesu.
,,Jakube." Řeknu.
,,Ještě chvíli mami..." Zahuhlá a spí dál. Musím se pousmát.
,,Jakube." Řeknu přísněji a víc s ním zatřesu.
,,C...co? Já nespím." Vytřeští oči a trhne sebou. Málem si dáme čelíčko.
,,Jak dlouho si spal." Řelnu s mírným úsměvem.
,,Hodinu...max.." Odpoví, promne si oči a pomalu se zvedne.

,,Skočím pro kafe?" Vztanu a lehce se otočím.
,,To budeš hodná." Kývne a roztřesenou rukou otevře dveře od pokoje.

Prolezla jsem snad celé patro ale nikde tu nenajdu automat na kafe. Slezu po schodech do přízemí a do očí mě prastí to co hledám.
Vybírám kafe a uslyším jak si setry povídají.

,,Co říkáš na toho motorkáře?" Řekne jedna. Je to mlaďounká slečna menšího vzrůstu. Světlounké vlasy má zapletené do copu a na svět hledí smaragdovíma očima.
,,Myslíš toho kluka, co nám sem včera dovezli?" Řekne druhá. Vypadá to na starší dámu. Může jí být tak padesát. Stříbrné vlasy má zapletené do drdolu, delší ofinku chycenou oranžovou sponkou. Její světle modré oči se unaveně dívají na okolní svět.
,,Jo toho." Odpoví blondýnka.
,,Snad ses do něj nezabouchla?" Lehce se zasměje starší.
,,Běto neblázni. Je hezkej ale..." Urazí se mladší.
,,Ale ty se bojíš. Počkej si až se probere a hoď s ním řeč." Odpoví modrooká a položí svou ruku na rameno zelenooké.
,,Nemůžu, je to tvůj pacient. Co když už někoho má." Zaprotestuje mladší a pohledem zavadí o mě. Já dělam jakože nic a dál čekám na kávu.
,,Tak ho na tebe přepíšu, jednoduchý. Kdyby nějakou měl, určitě by za ním přijela. Zatím přijela jenom jeho sestřenka." Uklidní blondýnku. Ta pouze kývne a obě se rozejdou na sesternu. Kafe už je hotové a já se vracím ke klukům.
Cestou po schodech mi něco dojde.

'Holka, tobě Štěpa zlomí srdce a ani nebude vědět jak. Snad se někdo ještě objeví. Doufejme.'

No čus.
Další kapča a tentokrát víc blbostí ne_ v té předchozí.
Nevím co jiného k tomu napsat, takže se mějte hezky.
Zatím čus.