Není důležitý kolikrát spadneš, ale kolikrát se postavíš.[Housetrix] Nedoknčeno

Štěépo?

,,Kdo jsi?"

Teď se mi zastavilo srdce a zapomněl jsem dýchat. Zapomněl jsem žít.

,,To jsem já. Jakub. Tvůj přítel. Ty si na mě nevzpomínáš?" Řeknu, ukážu na sebe a poté na svou hlavu abych předvedl slova, která jsem vyslovil.
Štěpán se pomalu posadí a vykulí na mě oči.
,,Cože?!" V očích má překvapení. Tahle reakce mě překvapila ale taky mi ověřila tuto situaci.
,,Já nejsem buzerant!" Řekne a kousek se ode mě odtáhne. Tím rozpojí naše ruce a pohled stočí k oknu.
Ve mě se něco zlomilo. Něco co mě drželo nad vodou. Něco co jsem v sobě chtěl navěky mít a to beze šrámu. Něco bez čeho nedokážu žít.
,,Ty nejsi jako já." Vydechnu a zklopím pohled.
,,Tak kdo jsem?" Uslyším, že se trochu přisunul a ucítím na sobě brunetovo pohled.
Zvednu pohled a naše oči se střetnou.
,,Na to musíš přijít sám. Kdybych ti to řekl, nevěřil bys mi. To já nechci. Chci abys mi věřil, tak jako....kdysi." Řeknu a zvedny se ze židle. Jsem připraven k odchodu.

,,Počkej...." Zastavím se a čekám co se bude dít.
,,Prosím. Řekni mi kdo jsem." Řekne potichu a já se pomalu otočím.
,,Jsi ten kterého miluju." Odpovím a odejdu ke dveří. Chytnu kliku dveří a něco mi řekne, ať chvíli počkám.
Středně vysoký brunet mě zezadu obejme. Užívám si ten pocit a nechci aby zkončil.
Otočím se a pohlédnu mu do očí.
,,Jakube. Omlouvám se ale asi necítím to samé. V podstatě tě ani neznám. Jestli jsme se znaly před tou ztrátou paměti, tak to už je asi pryč. Kdo ví." Řekne a odtáhne se ode mě.
,,Chtěl bych ti pomoct ale budeš muset poslouchat a něco se mnou zažít." Povím odhodlaně, Štěpán zamrká a kývne na souhlas. Má strach ale tohle mu pomůže. Snad.

Sedí na posteli a hnědooký se stále chytá a hrudník. Před chvílí tu byla sestra a něco říkala o pozorivání a zítřejších testech. Moc jsem jí nevnímal.
Když odešla, Štěpa zasyčel bolestí. Prohlédnu si jeho tělo a grimasu v obličeji.
,,Copak?" Zeptám se ustaraně a lehce chytím brunetovu levou ruku.
,,Ale nic." Řekne, stydlivě proplete naše prsty a dodá
,,Sestra říkala, že mám zlomený čyři žebra a klíční kost."
,,A jsme doma." Odpovím a udělám soucytný pohled. Kokne na mě a usměje se.
,,Vypadáš jak štěně." Usměju se a druhou rukou sevřu ty spojené.
,,Bolý to hodně?" Zeptám se.
Štěpán se na mě podívá. V očích se mu leskne vděk a důvěra.
,,Docela dost....Proč se o mě tak staráš?" Řekne a pohledem zavadí o naše ruce.
,,Protože tě miluju a nikdo na světě mi to nevezme." Řeknu a v brunetových očích bleskne pochopení.
,,Můžu tě obejmout?" Zeptá se. Já neváhám a přisednu si k němu na postel. Jemně obejmu Štěpánovo tělo. On si svou hlavu položí na mé rameno a úplně se uvolní.

,,Kdo byla ta holka na chodbě, jak sem koukala?" Zeptá se po chvíli ticha.
,,To byla Sofie. Říkáš jí malá sis." Vysvětlím a dodám.
,,Jestli teda chceš vědět co se dělo před tím...však víš."
,,Aha a ona je moje sestra....nebo...." Trochu se ode mě dotáhne.
,,Jsi jedináček. Jestli se ptáš na tohle." Řeknu a mile se usměju.
,,Aha...."

,,Na tohle jsem se měl asi zeptat dřív ale.....Jak se jmenuju?" Zeptá se opatrně a stydlivě.
,,Chceš to opravdu vědět?" Upřesním se.
,,Jo, proč se ptáš?" Zmateně se na mě podívá.
,,Noo to jméno moc nemusíš, celou dobu na něj nadáváš a tak podobně." Vysvětlím.
,,To se jmenuju Arnošt nebo co?" Lehce se zasměje a mě to dodá odvahu.
,,Jmenuješ se Štěpán Buchta." Vyslovím a Štěpán překvapeně otevře pusu.

,,Štěépo?" Oslovím mladšího, protože delší dobu nic neudělal a ani neřekl.
,,Emmm no....? Počkat co?" Zatřese hlavou a koukne na mě.
,,Co?" Teď nevím, jsem zmatenej. Nevim co ho překvapilo.
,,Tohle jsem nečekal. Čekal jsem všelijaký jména ale rohle ne." Řekne a kousek si ode mě odsune.
,,Tvojí mamce se líbilo a táta taky nebyl proti. Jediný co vadilo tvojí mamce bylo to příjmení."Usměju a Štěpa se lehce usměje.
,,To křesní není tak hrozný ale to příjmení je příšerný." Zasměje a vzápětí vyjekne bolestí a chytí se za poraněná místa na hrudi.
,,To jo. Dobrý?" Zasměju se taky, sehnu se a omilem se bouchneme čely. Oba se zarazíme a čekáme co udělá ten druhý.
'Připadám si jako před čtyřmi lety. Je to stejné, oba se bojíme ale cítíme totéž.'
,,Jak si mi to řekl před chvílí? To není možná zdrobělina, ne?" Zeptá se a nakloní hlavu na stranu.
,,No to asi není a mě se to líbí. Jednou jsem ti tak řekl a ty si reagoval, tak jsme z toho udělali přezdívku jenom pro mě." Zasměju se a hnědoočka přikývne.
,,Takže takhle mi říkáš jenom ty?" Zeptá se a kousek si přisedne. Kývnu na souhla s Štěpa se rozzáří.
,,Je to roztomilý, když to říkáš." Teď jsem zrudnul já.

,,Kubo?" Zazní do ticha.
,,Ano?"
,,Řekni mi něco o sobě. Jestli jsem se do tebe zamiloval před tím, možná se zamiluju znovu." Zčervená a kouká na bílé nemocniční povlečení.
,,I když si ztratil paměť si stále stejný. Nezměnil si se." Usměju se, dvěma prsty mu chytím bradu a zkusím hru zvanou 'Pokus, omyl'. Uvidíme. Možná mi jednu střelí.
Zastavím se pár milimetrů od brunetových popraskaných rtů. Zaváhám. Štěpán se ale váhavě přiblíží a spojí naše rty v jedno.
Je to jako tehdy. Oba se bojíme ale chceme to. Ale něco je tu přece jinak. Tenkrá jsem udělal já první krok a políbil kluka z Brna. Teď první krok udělal on.

Odtáhneme se od sebe a hnědoočka zčervená.
,,Promiň....." Zašeptám a pohled stočím jinam.
,,Bylo to.....BOŽÍ!"
,,COŽE?!" Tak teď nevím. Vrazí mi jednu nebo ne? Nebo mě zabije?
,,Už chápu proč s tebou jsem." Usměje se a já zrudnu.
'Jsme spolu! On to tak stále bere. Mám šanci.'
,,Takže mi jednu nestřelíš?" Zeptám se už s mírným smíchem. Štěpa se jen usměje a já si oddechnu.
'Yes! Nebudu mít monokl.'

,,Takže....?" Zvedne pravé oboční a já se usměju.
,,Co všechno chceš vědět?" Zeptám se.

,,Všechno."

No čus.
Asi jsem to vzala trochu hopem ale nechtěla jsem žádný zbytečný hádky a nějaký prodlužování. Snad to chápete a není to tak zlý.
Mějte se, zase u další kapitoly a zatím čus.