Labyrint: Útěk

14. KAPITOLA

Thomas se díval, jak Alby límec rozepnul a omotal jej Benovi kolem krku. Když se kožená smyčka s hlasitým cvaknutím uzavřela, Ben konečně zvedl zrak. V očích se mu leskly slzy; u nosních dírek se mu dělaly kapky soplů. Placeři přihlíželi, žádný neřekl ani slovo.

,,Prosím tě, Alby," zaškemral Ben. Jeho hlas zněl tak žalostně, až se Thomasovi nechtělo věřit, že je to stejný člověk, který se mu předchozího dne pokusil prokousnout krk. ,,Přísahám, že jsem byl jenom pomatený z proměny. Nezabil bych ho - jenom jsem na okamžik ztratil rozum. Prosím, Alby, prosím."

Každé slovo, které řekl, bylo pro Thomase jako rána pěstí do břicha, umocňovalo jeho pocity viny a zmatku.

Alby na Bena nijak nezareagoval; zatahal za límec, aby se přesvědčil, že je dobře zapnutý a pevně spojen s dlouhou tyčí. Zvedl tyč ze země, prošel podél í a nechal ji klouzat mezi dlaní a prsty. Když dospěl na konec, pevně ho sevřel a otočil se čelem k davu. Oči měl podlité krví, obličej stažený hněvem, dýchal prudce - Thomasovi najednou připadal zlý.

A pohled na druhý konec byl zvláštní: Ben, jak se třese a brečí, kolem bledého, hubeného krku má neuměle vyříznutý límec ze staré kůže, připevněný k dlouhé tyči, která se táhne od něho na vzdálenost šesti metrů k Albymu. Hliníková násada se uprostřed prohýbala, ale jen málo. Dokonce i z místa, kde Thomas stál, působila překvapivě pevným dojmem.

Alby promluvil silným, skoro až obřadním hlasem. Nedíval se při tom na nikoho a zároveň na všechny. ,,Staviteli Bene, za pokus o vraždu nováčka Thomase jsi byl odsouzen k vyhnanství. Kápové promluvili a jejich výrok je neměnný. Nevrátíš se. Už nikdy." Nastala dlouhá odmlka. ,,Kápové, zaujměte svá místa u vyhošťovací tyče."

Thomasovi bylo nepříjemné, že jeho spojení s Benem bylo takto zveřejněno - vadila mu odpovědnost, kterou pociťoval. To, že bude znovu středem pozornosti, na něho mohlo jedině uvrhnout další podezření. Jeho provinilost se transformovala v hněv a vinu. Ze všeho nejvíc chtěl, aby byl Ben pryč, aby to všechno už skončilo.

Chlapci jeden po druhém vystoupili z davu a přešli k dlouhé tyči. Uchopili ji, jako by se připravovali na souboj v přetahování. Newt byl jedním z nich, stejně jako Minho, což potvrdilo Thomasovo tušení, že je kápem běžců. Své místo zaujal rovněž řezník Winston.

Když byli všichni tam, kde měli být - deset kápů, rozestoupených  pravidelných intervalech mezi Albym a Benem -, vzduch znehybněl a ztichl. Jedinými zvuky byly tlumené vzlyky Bena, který si neustále utíral nos a oči. Rozhlížel se na obě strany, i když mu límec kolem krku bránil uvidět tyč a kápa stojícího za ním.

Thomasovy pocity se znovu změnily. S Benem evidentně nebylo něco v pořádku. Proč si tento osud zasloužil? Nedalo se pro něho něco udělat? Bude se Thomas do konce svých dní trápit odpovědností? Konec, křičel v duchu. Ať už je po všem!

,,Prosím," řekl Ben hlasem zvýšeným zoufalstvím. ,,Prosííííím! Pomozte mi někdo! To mi přece nemůžete udělat!"

,,Zavři klapačku!" okřikl ho zezadu Alby.

Ale Ben si ho nevšímal, dál žadonil o pomoc a začal si tahat za kůži ovinutou kolem krku. ,,Zatavte je někdo! Pomozte mi! Prosím!" Přejížděl pohledem od jednoho chlapce k druhému, žadoil očima. Všichni bez výjimky uhýbali pohledem. Thomas se rychle postavil za jednoho vyššího hocha, aby sám nemusel být s Benem konfrontován. Do těch očí se už znovu podívat nedokážu, pomyslel si.

,,Kdybychom dopustili, aby čónům jako ty podobné věci procházely, už bychom tady dávno nebyli," prohlásil Alby. ,,Připravte se, kápové."

,,Ne, ne, ne, ne, ne," opakoval napůl šeptem Ben. ,,Přísahám, že nic neudělám! Přísahám, že už to nikdy neudělám! Prosíííím-"

Jeho pronikavý výkřik uťalo zarachocení Východní brány, která se začala uzavírat. Od kamenů odletovaly jiskry, jak se masivní pravá zeď sunula doleva a s hromovým sténáním odřezávala na noc Plac od Labyrintu. Zem se pod nimi třásla a Thomas nevěděl, jestli se na to, co se podle všeho bude dít dál, dokáže dívat.

,,Kápové, teď!"  vykřikl Alby.

Kápové začali tyč tlačit směrem do Labyrintu za branou. Ben prudce zvrátil hlavu, jak to jeho tělem škublo dopředu. Z hrdla se mu vydral výkřik škrceného, hlasitější než zvuky zavírané brány. Padl na kolena, ale kápo vpředu, tlustý mladík s černými vlasy a vztekle vyceněnými zuby, ho nevybíravě postavil zpátky na nohy.

,,Nééééééé!" zakřičel Ben. Od úst mu odletovaly sliny, jak sebou zmítal a rukama si za límec škubal. Ale spojená síla kápů byla příliš a vytlačovala odsouzence blíž a blíž k okraji Placu, kam se nezadržitelně sunula pravá zeď. ,,Nééé!" zakřičel znovu a pak ještě jednou.

Pokusil se zapřít nohama o práh, ale vydrželo to jen zlomek sekundy; tyč s ním škubla a poslala ho do Labyrintu. Zakrátko byl půldruhého metru mimo Plac a zmítal se ze strany na stranu ve snaze uniknout z límce. Zbývalo je několik sekund, než se zdi uzavřou.

Benovi se posledním divokým pokusem konečně podařilo zkroutit krk v koženém kruhu tak, že se celé jeho tělo otočilo proti Placerům. Thomasovi se nechtělo věřit, že se stále dívá na lidskou bytost - Benovy oči měly šílený výraz, z úst mu létaly hleny, bledá kůže byla na žílách a kostech pevně napnutá. Thomas si nedokázal představit nic, co by vypadalo cizeji.

,,Stát!" zavelel Alby.

V tu chvíli začal Ben bez přerušení vřískat. Ten zvuk byl tak pronikavý, že si Thomas musel zakrýt uši. Byl to zvířecí, šílený řev, který musel chlapcovy hlasivky roztrhat na cucky. V poslední sekundě se přednímu kápovi nějak podařilo uvolnit hlavní tyč od kusu spojeného s Benem, strhnout ji zpátky do Placu a Bena nechat ve vyhnanství. Jeho poslední výkřiky zanikly, když se zdi se strašlivým zaduněním setkaly.

Thomas pevně zavřel oči a překvapeně zjistil, že mu po tvářích stékají slzy.