Labyrint: Útěk

19. KAPITOLA

Thomas se zděšeně díval, jak se ta obludnost přibližuje dlouhou chodbou Labyrintu.

Vypadalo to jako nějaký experiment, který se strašlivým způsobem zvrhl - něco z těžkého snu. Rmut, zčásti živočich a zčásti mechanismus, se s klapotem valil kamenným průchodem. Jeho tělo, řídce prorostlé chlupy a lesklé slizem, připomínalo obrovského slimáka. Jak dýchal, nafukovalo se a zase splaskávalo. Nebylo možné rozeznat žádnou hlavu nebo ocas, ale na délku měřil necelé dva metry a široký byl tak metr a čtvrt.

Každých deset až patnáct sekund vyjely z jeho odulého masa ostré kovové bodce, přičemž se celý tvor náhle stočil do kuličky a rozjel se dopředu. Pak se zastavil, jako by se orientoval, a bodce se s nechutným srkavým zvukem zanořily zpátky do mokré kůže. Tak to dělal znovu a znovu, pokaždé popojel jen asi o metr.

Avšak chlupy a bodce nebyly to jediné, co ze rmutova těla trčelo. Tu a tam z něj vybíhalo několik nahodile rozmístěných mechanických paží, z nichž každá měla odlišný účel. Na několika byla připevněna jasná světla. Jiné byly vybaveny dlouhými hrozivými jehlami. Jedna měla tříprstý pařát, který se bez zjevného důvodu uzavíral a zase rozevíral. Když se tvor kutálel, tyto paže se složily a přesunuly tak, aby nebyly rozdrceny. Thomasovi se honilo hlavou, co - nebo kdo - mohlo tak hrůzné, odporné bytosti vytvořit.

Pochopil teď, co bylo zdrojem zvuků, které slyšel. Když se rmut kutálel, vydával kovový bzučivý zvuk, jako když se točí list pily. Bodce a paže vysvětlovaly hrůzu nahánějící cvakání kovu o kámen. Ale z ničeho neběhal Thomasovi mráz po zádech tak, jako ze strašidelných, mrtvolných stenů, které z tvora nějak vycházely, když stál nehybně. Bylo to jako zvuky umírajících mužů na bojišti.

Když to teď Thomas všechno viděl - tvora přiřazeného ke zvukům -, nenapadala ho žádná noční můra, jež by se mohla té odporné věci, která se k němu blížila, vyrovnat. Postavil se svému strachu a donutil tělo, aby zůstalo naprosto nehybné, jak tam tak viselo ve šlahounech. Byl přesvědčený, že naději mají jen tehdy, když zůstanou nepovšimnuti.

Třeba nás neuvidí, pomyslel si. Třeba. Ale realita situace ho tížila, jako by měl v břiše kámen. Ten břitvoun již jeho přesnou polohu prozradil.

Rmut se s klapáním přikutálel blíž. Kličkoval sem a tam, sténal a vrčel. Při každém zastavení se kovové paže rozložily a otočil se na jednu a na druhou stranu, jako průzkumný robot na nějaké cizí planetě, který pátrá po známkách života. Světla vrhala do Labyrintu zlověstné stíny. Z uzamčené truhly v Thomasově  hlavě se pokusila uniknout mlhavá vzpomínka - stíny na zdech, když byl malý a bál se jich. Zatoužil být zpátky tam, kde to bylo, rozběhnout se zpět k rodičům, kteří snad ještě někde žili, pohřešovali ho a pátrali po něm.

V nose ho zaštípal pronikavý pach, jako by se něco pálilo; směsice přehřátým motorů a připáleného masa, ze které se zvedal žaludek. Nedokázal uvěřit, že někdo může vytvořil něco tak strašlivého a poslat to na děti.

Thomas se na to snažil nemyslet, zavřel na chvíli oči a soustředil se na to, aby zůstal klidný a tichý. Tvor se stále blížil.

vrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr

cvak-cvak-cvak-cvak

vrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr

cvak-cvak-cvak-cvak

Aniž pohnul hlavou, Thomas se podíval dolů - rmut konečně dospěl ke stěně, na které s Albym viseli. Zastavil se u zavřené brány, která vedla do Placu, pouhých několik metrů napravo od Thomase.

Prosím, odjeď opačným směrem, poprosil v duchu Thomas.

Otoč se.

Odjeď.

Tam.

Prosím!

Rmut vystrčil ostny; jeho tělo se rozjelo směrem k Thomasovi a Albymu.

vrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr

cvak-cvak-cvak-cvak

Krátce se zastavil a pak se začal znovu kutálet, až úplně ke stěně.

Thomas zatajil dech. Neodvažoval se ani hlesnout. Rmut teď stál přímo pod ním. Thomas se hrozně moc chtěl podívat dolů, ale věděl, že by se každým pohybem mohl prozradit. Paprsky světla vycházející z tvora svítily a všemi směry, zcela nahodile, a ani na okamžik se nezastavily na jednom místě.

Pak bez varování zhasly.

Svět se okamžitě ponořil do tmy a ticha. Bylo to, jako by se ten tvor vypnul. Nehýbal se, nevydával žádné zvuky - i ty hrůzné steny úplně přestaly. A bez dalšího světla Thomas vůbec nic neviděl.

Byl slepý.

Po troškách se nadechoval nosem; jeho pumpující srdce zoufale potřebovalo kyslík. Mohl ho rmut slyšet? Cítit? Thomas měl propocené vlasy, ruce, oblečení, všechno. Strach, jaký nikdy v životě nepoznal, ho doháněl na pokraj šílenství.

Stále se nic nedělo. Žádný pohyb, žádné světlo, žádný zvuk. To čekání, při němž se snažil odhadnout tvorův další krok, Thomase zabíjelo.

Ubíhaly sekundy. Minuty. Liánovitá rostlina se Thomasovi zařezávala do masa - hruď jako by necítil. Měl chuť na tu obludu pod sebou zařvat: Zabij mě, nebo zalez zpátky do díry!

Pak najednou rmut znovu ožil, rozzářil se a spustil vrčení a cvakot.

A v dalším okamžiku začal vylézat po zdi nahoru.