Labyrint: Útěk

17. KAPITOLA

Thomasovi několik sekund připadalo, jako by se svět úplně zastavil. Po hromovém burácení uzavírané brány se rozhostilo těžké ticho a oblohu jako by zahalil závoj tmy. Zdálo se, že to, co číhá v Labyrintu, zastrašilo i slunce. Padl soumrak a gigantické zdi budily dojem obrovských kamenů na nějakém plevelem zarostlém hřbitově obrů. Thomas se zády opřel o drsný kámen. Nemohl uvěřit tomu, co právě udělal.

Vyděsil se, jaké by to mohlo mít následky.

V dalším okamžiku ho probral ostrý výkřik z úst Albyho před ním; Minho naříkal. Thomas se odstrčil od zdi a rozběhl se ke dvojici Placerů.

Minho se mezitím zvedl a znovu teď stál, ale vypadal hrozně, dokonce i ve slabém světle, které dosud měli k dispozici - byl zpocený, špinavý a poškrábaný. Alby, jenž ležel na zemi, vypadal ještě hůř. Oblečení měl potrhané, jeho paže byly plné řezných ran a modřin.  Thomas se zachvěl. Že by Albyho napadl rmut?

,,Bažo," promluvil Minho, ,,jestli si myslíš, že vyběhnout sem ven bylo odvážný, tak mě dobře poslouchej. Seš ten nejblbější grinďáckej fras na světě. Prakticky už seš mrtvej, stejně jako my."

Thomas cítil, jak mu do obličeje stoupá horko - čekal aspoň trochu vděku. ,,Nedokázal jsem tam jenom sedět a nechat vás tady."

,,A k čemu nám to je, že jsi s náma?" Minho obrátil oči v sloup. ,,Ale co, vogo. Když můžeš porušit pravidlo číslo jedna, můžeš se klidně i zabít, je to na tobě."

,,Rádo se stalo. Chtěl jsem jenom pomoct." Thomas měl chuť kopnout ho do obličeje.

Minho ze sebe vyrazil trpké zasmání. Potom si klekl zpátky na zem k Albymu. Thomas se na zhrouceného mladíka podíval líp a uvědomil si, jak je situace ve skutečnosti špatná. Vypadalo to, že Alby je na pokraji smrti. Obvykle tmavá kůže rychle ztrácela barvu a jeho dýchání bylo rychlé a mělké.

Thomase zaplavil pocit bezmoci. ,,Co se stalo?" zeptal se. Svůj hněv se snažil nechat stranou.

,,Nechci o tom mluvit," odvětil Minho  dál kontroloval Albymu puls. Pak se k němu sklonil, aby si poslechl jeho srdce. ,,Řekněme, že rmuťáci si umí hrát na mrtvý opravdu dobře."

Toto prohlášení Thomase překvapilo. ,,Takže on ho... kousl? Bodl, nebo co? postihne ho proměna?"

,,Musíš se ještě hodně učit," bylo jediné, co z Minha vyšlo. Thomasovi se chtělo křičet. Věděl, že se musí ještě hodně učit - proto se přece vyptával. ,,Umře?" donutil se říct. Škubl sebou, ,když uslyšel, jak povrchně a prázdně to znělo.

,,Je to pravděpodobný, protože jsme se nestihli vrátit do západu slunce. Je možný, že bude mrtvej za hodinu - nevím, jak dlouho to trvá, když člověk nedostane sérum. My samozřejmě umřeme taky, tak se kvůli němu moc nedojímej. Jo, už brzo to budeme mít všichni hezky za sebou." Řekl to naprosto věcně. Thomas měl co dělat, aby dokázal význam těch slov zpracovat.

Ale poměrně brzo začala zoufalá realita jejich situace na Thomase doléhat a útroby se mu sevřely úzkostí. ,,Vážně tady umřeme?" zeptal se, protože se s tím nedokázal smířit. ,,Chceš mi říct, že nemáme žádnou šanci?"

,,Ani nejmenší."

Thomasovi šel Minhův ustavičný negativismus na nervy. ,,Ale no tak - určitě se dá něco udělat. Kolik rmutů se na nás vrhne?" Podíval se do chodby, která se táhla hlouběji do Labyrintu, jako by čekal, že se tvorové objeví, přivolání zvukem svého jména.

,,Nevím."

V Thomasově mysli se zrodil nápad, který v něm vykřesal naději. ,,Ale... co Ben? A Gally? A ostatní, kteří dostali bodnutí a přežili?"