Labyrint: Útěk

20. KAPITOLA

Rmutovy bodce se zarývaly do kamene a rozmetávaly kusy břečťanu a úlomky kamene všemi směry. Jeho paže se pohybovaly jako předtím nohy břitvouna. Některé měly ostré hroty, kterými se zarývaly do kamene zdi, aby tělo udržely. Jasné světlo na konci jedné paže mířilo přímo na Thomase, jenže tentokrát paprsek nikam neuhnul.

Thomas cítil, jak z jeho těla vyprchala poslední kapka naděje.

Věděl, že jedinou možností, která mu zbývá, je dát se na útěk. Promiň mi to, Alby, pomyslel si, když si z prsou odmotával silný šlahoun. S pomocí levé ruky, kterou se přidržel vegetace nad sebou, dokončil vymotávání z břečťanu a připravil se vyrazit. Věděl, že nahoru nemůže - rmutovi by se tak do cesty dostal Alby. Lézt dolů byla samozřejmě varianta jen pro případ, že by chtěl co nejrychleji zemřít.

Musel se pohybovat do boku.

Natáhl ruce a chytil se šlahounu, který byl půl metru nalevo od místa, kde visel. Omotal si ho kolem ruky a zkusil prudce zatáhnout. Držel pevně, stejně jako všechny ostatní. Letmý pohled dolů prozradil, že rmut již zkrátil vzdálenost mezi nimi na polovinu a pohyboval se ještě rychleji, jelikož nedělal žádné další pauzy a zastávky.

 Thomas se pustil silného šlahounu, který měl předtím omotaný kolem prsou, a podél zdi přenesl své tělo doleva. Než ho mohlo zhoupnutí odnést zpátky k Albymu, chňapl po dalším šlahounu a chytil se jednoho pěkného. Tentokrát jej uchopil oběma rukama a otočil se, aby došlápl podrážkami svých bot na stěnu. Přenesl své tělo nejdál, co mu to rostlina dovolila, potom se pustil a chňapl po další. A pak další. Jako nějaká opice, která šplhá po stromech. Thomas zjistil, že se dokáže pohybovat rychleji, než se odvážil doufat.

Jeho pronásledovatel dál vydával stejné zvuky jako předtím, ale teď k nim přibylo ještě praskání a štípání kamene, ze kterého běhal mráz po zádech. Thomas se ještě několikrát zhoupl doprava, než si troufnul se ohlédnout.

Rmut odklonil svůj kurs od Albyho, aby směřoval přímo k Thomasovi. Konečně se něco podařilo, pomyslel si Thomas. Co nejvíc se odstrkoval nohama, přeskakoval z jedné houpačky na druhou a prchal tak před tím ohavným netvorem.

Nepotřeboval se ohlížet, aby poznal, že rmut ho s každou ubíhající sekundou dohání. Zvuky to prozrazovaly dostatečně. Musel se nějak vrátit zpátky na zem, nebo to všechno bude mít rychlý konec.

Při dalším zhoupnutí nechal ruku trochu sklouznout, než se chytil pevně. Břečťanové lano mu spálilo dlaň, ale byl zhruba o metr blíž k zemi. Na dalším šlahounu udělal totéž. A na dalším znovu. O tři zhoupnutí později se dostal do poloviny výšky, která ho dělila od země Labyrintu. Obě paže mu hořely sžíravou bolestí a dlaně ho pálily, jak si je rozedřel do masa. Adrenalin, který mu koloval tělem, mu pomáhal potlačit strach - hlavně že zůstával v pohybu.

Při dalším zhoupnutí mu tma zabránila všimnout si nové zdi, která se před ním tyčila, dokud nebylo příliš pozdě; chodba skončila a zahnula doprava.

Thomas narazil do kamenné stěny před sebou a pustil se šlahounu. Rozhodil ruce, zamával jimi kolem sebe a pokusil se něčeho zachytit, aby zastavil pád na tvrdý kámen pod sebou. Ve stejném okamžiku zahlédl koutkem levého oka rmuta. Změnil kurs a byl teď skoro u něho, dokonce k němu natahoval zavírající se klepeto.

V polovině pádu k zemi se mu podařilo jeden šlahoun najít a chytit se ho. Nenadálé zastavení bylo tak prudké, že mu málem vyškublo paže z kloubních jamek. Oběma nohama se co nejvíc odrazil ode zdi a zhoupl se od ní právě v okamžiku, kdy se rmut svým klepetem a jehlami vrhl na místo, kde se před okamžikem nacházel. Thomas kopl pravou nohou a zasáhl paži spojenou s klepetem. Ostré třesknutí signalizovalo malé vítězství, ale jakákoli radost se rychle rozplynula, když si uvědomil, že hybnost zhoupnutí ho táhne zpátky dolů, kde přistane přímo na netvorovi.

Jak byl nabitý adrenalinem, přitáhl nohy k sobě a pevně si je přitiskl k hrudi. Jakmile se dostal do kontaktu se rmutovým tělem a odporně se zabořil několik centimetrů do jeho měkké kůže, vykopl oběma nohama, aby se odrazil, a zároveň se zkroutil, aby se vyhnul roji jehel a klepet, která se na něho hnala ze všech stran. Podařilo se mu zhoupnout se od stěny, směrem doleva. Pak skočil ke zdi Labyrintu a zkusil se zachytit dalšího šlahounu; zezadu se po něm sápaly a zlověstně cvakaly rmutovy hrozivé nástroje. Na zádech ucítil hluboké škrábnutí.

Znovu mával rukama kolem sebe, až našel další šlahoun a chytil se ho oběma rukama. Sevřel rostlinu právě tak akorát, aby zpomalila jeho klouzání k zemi, a ignoroval strašlivé pálení v dlaních. Jakmile se nohama dotkl pevné země, vyrazil. Běžel, přestože jeho tělo křičelo vyčerpáním.

Za ním se ozvala dunivá rána, po níž následovalo rmutovo kutálení, praskání a vrčení. Thomas se však odmítl ohlédnout, protože věděl, že každá sekunda je důležitá.

Zahnul za roh Labyrintu a pak ještě za jeden. Nohama dusal o kámen a prchal nejrychleji, jak dokázal. Někde v hlavě si vedl přehled o svém pohybu a doufal, že se dožije toho, aby ty  informace využil k novému návratu k bráně.

Doprava, potom doleva. Kus dlouhou chodbou a pak znovu doprava. Doleva. Doprava. Dvakrát doleva. Další dlouhá chodba. Zvuky pronásledování za ním nepolevovaly a neslábly, ale zároveň ani neztrácel.

Běžel dál a dál. Srdce mu bušilo tak prudce, jako by si chtělo prorazit cestu z jeho hrudi. Mohutnými, prudkými nádechy se snažil dopravit do plic kyslík, ale věděl, že o mnoho déle už nevydrží. Napadlo ho, jestli by nebylo jednodušší se prostě otočit a bojovat, skoncovat s tím.

Zahnul za další roh a klouzavě zastavil, když uviděl, co má před sebou. Nekontrolovatelně lapal po dechu a zíral. 

V chodbě před ním byli tři rmutové. Svými bodci se zarývali do kamene a valili se přímo na něho.