Labyrint: Útěk

7. KAPITOLA

Začali u Klece, která byla v tu chvíli zavřená - dvojkřídlé kovové dveře ležely rovně na zemi, natřené bílou barvou, jež byla zašlá a rozpraskaná. Den se citelně projasnil a stíny se natáhly opačným směrem, než je Thomas viděl den předtím. Slunce stále ještě nezahlédl, ale vypadalo to, jako by mělo každým okamžikem vykouknout nad východní zeď.

Alby ukázal dolů na dveře. ,,Tohle je Klec. Jednou za měsíc dostaneme nováčka, jako jsi ty, to je pevný pravidlo. Jednou za týden nám pošlou zásoby,, oblečení a něco k jídlu. Moc nepotřebujeme - celkem dost toho získáváme na Placu sami."

Thomas přikývl. Celé tělo ho svědilo touhou ptát se. Potřeboval bych nějakou pásku, abych si zalepil ústa, pomyslel si.

,,Jinak ale víme o Kleci houby, jasný?" pokračoval Alby. ,,Odkud se bere, jak se dostane sem, kdo ji má na starost. Čóni, co nás sem poslali, nám nic neřekli. Máme elektřiny, kolik potřebujeme, většinu jídla si pěstujeme a chováme, dostáváme oblečení a podobný věci. Jednou jsme zkusili poslat blbýho bažu Klecí zpátky - ten krám se ale ani nepohnul, dokud jsme ho nevytáhli."

Thomase napadlo, co asi pod těmi dveřmi leží, když tam není Klec, ale udržel jazyk za zuby. Cítil směs emocí - zvědavost, zklamání, údiv - prostoupenou přetrvávající hrůzou z toho, jak ráno spatřil rmuta.

Alby mluvil pořád dál, ale ani jednou ho nenapadlo podívat se Thomasovi do očí. ,,Plac je rozdělený na čtyři části." Zvedl prsty, aby mohl další čtyři slova odpočítat. ,,Zahrady, Krvárna, Dvůr a Krchálek. Je to jasný?"

Thomas zaváhal a pak nechápavě zavrtěl hlavou.

Alby krátce zamrkal, než pokračoval; bylo na něm vidět, že by dokázal vymyslet tisíc věcí, které by právě teď dělal raději. Ukázal do severovýchodního rohu, kde se nacházela pole a ovocné stromy. ,,Zahrady - tam pěstujeme různý věci. Voda se přivádí trubkami v zemi - je to tak odjakživa, jinak bysme už dávno umřeli hlady. Taky nikdy neprší. Nikdy."

Ukázal do jihovýchodního rohu, na ohrady pro zvířata a stodolu. ,,Krvárna - tam chováme a porážíme zvířata." Pak namířil prst na žalostnou ubikaci. ,,Dvůr - ten podělanej barák je dvakrát větší, než když sem přišli první z nás, protože k němu pořád něco přistavujeme, když nám pošlou dřevo a něco k tomu. Krásy moc nepobral, ale účel plní. Většina z nás stejně spí venku."

Thomasovi se zatočila hlava. Myšlenky mu tříštilo tolik otázek, že si v nich nedokázal udělat pořádek.

Alby ukázal do jihozápadního rohu, zalesněné části s několika neduživými stromy a lavičkami. ,,A tomu říkáme Krchálek. Vzadu v rohu, kde je les hustší, máme hřbitov. Moc dalšího tam není. Člověk si tam může jít sednout, relaxovat, jen tak se poflakovat, cokoli." Odkašlal si, jako by chtěl změnit téma. ,,Další dva týdny budeš každý den pracovat pod jiným kápem - dokud nezjistíme, co ti jde nejlíp. Šlichťák, cihlotep, futrálník, zemvrták - něco se ujme, vždycky to tak je. Jdeme."

Alby vykročil k Jižní bráně, jež se nacházela mezi tím, co nazval Krchálkem, a Krvárnou. Thomas šel za ním. Když k němu znenadání zavanul pach trusu a hnoje linoucí se z ohrad pro zvířata, pokrčil nos. Hřbitov? blesklo mu hlavou. Na co potřebují hřbitov, když jsou tady samí mladí kluci? Znepokojilo ho to ještě víc než to, že nezná některá slova jež Alby v jednom kuse říkal - jako šlichťák a futrálník - to moc dobře neznělo. Přišlo na něj zatím nejsilnější nutkání Albyho přerušit, ale donutil se zůstat zticha.

Sklesle přenesl pozornost na ohrady v části nazývané Krvárna. Několik krav uždibovalo trávu a přežvykovalo u koryta vyplněného nazelenalým senem. Prasata polehávala v blátivé jámě a to, že jsou živá, dávala najevo jen občasným švihnutím ocasem. V další ohradě byly zavřené ovce, ale nechyběly ani kurníky a klece pro krůty. Hemžilo se to tam lidmi, kteří vypadali, jako by na farmě pracovali celý život.