Labyrint: Útěk

22. KAPITOLA

Uběhla půlhodina.

Thomas ani Minho se za tu dobu nepohnuli ani o centimetr.

Thomas konečně přestal brečet; nedokázal se ubránit obavám, co si o něm Minho pomyslí, nebo jestli to řekne ostatním a označí ho za fňukala. Ale nezbyla v něm ani troška sebeovládání; věděl, že těm slzám zabránit nemohl. Přestože mu chyběla paměť, byl přesvědčený, že právě prožil nejtraumatičtější noc svého života. A bolavé ruce spolu s naprostým vyčerpáním tomu nepomáhaly.

Ještě jednou se doplazil k hraně Útesu a vystrčil hlavu přes okraj, aby se podíval líp, když teď jitro postoupilo. Širá obloha před ním byla sytě nachová a pomalu přecházela do jasné denní modři, s nádechem oranžové od slunce na vzdáleném, rovném obzoru.

Zahleděl se přímo dolů a spatřil, že kamenná stěna Labyrintu spadá kolmo k zemi, až se ztrácí v tom, co leželo hluboko, přehluboko pod nimi. Ale i když byla světla čím dál víc, pořád nedokázal poznat, co tam dole je. Vypadalo to, jako by Labyrint byl usazený na nějaké konstrukci několik kilometrů nad zemí.

Ale to je nemožné, pomyslel si. To nemůže být pravda. Určitě je to nějaký klam.

Překulil se na záda a při tom pohybu zaúpěl. Měl pocit, že ho na těle a uvnitř bolí věci, o jejichž existenci do této chvíle neměl ani tušení. Aspoň že se zanedlouho otevře brána a oni se budou moci vrátit do Placu. Podíval se na Minha, který se choulil u zdi chodby. ,,Nemůžu tomu uvěřit, že jsme živí," prohlásil. 

Minho neodpověděl, jenom přikývl. Jeho obličej neměl žádný výraz.

,,Je jich víc? Nebo jsme je teď zabili všechny?"

Minho vydal pohrdavý zvuk. ,,Nějak se nám podařilo přečkat do východu slunce, jinak bysme měli zanedlouho za prdelí deset dalších." Se sténáním a bolestivými grimasami změnil polohu. ,,Nemůžu tomu uvěřit. Vážně. Přečkali jsme celou noc - to se nikdy předtím nikomu nepovedlo."

Thomas věděl, že by měl cítit hrdost, odvahu, něco takového. Ale jediné, co vnímal, byla únava a úleva. ,,Co jsme udělali jinak?"

,,Nevím. Je trochu problematické vyptávat se mrtvého, co udělal špatně."

Thomas nedokázal přestat myslet na to, jak vzteklý řev rmuta utichl, když se z Útesu zřítili, a jak nebyl schopen pozorovat jejich střemhlavý pád na smrt. Bylo v tom cosi velice podivného a znepokojivého. ,,Vypadá to, že když přepadli přes okraj, jako by zmizeli nebo něco takového."

,,Jo, bylo to docela psycho. Pár Placerů mělo teorii, že jiné věci zmizely taky, ale my jsme jim to vyvrátili. Hele."

Thomas se díval, jak Minho hodil z Útesu kámen, a očima sledoval jeho dráhu. Padal pořád dolů, nezmizel z dohledu, dokud se nezmenšil tak, že ho nebylo vidět. Otočil se zpátky k Minhovi. ,,Jak to dokazuje, že neměli pravdu?"

Minho pokrčil rameny. ,,Ten kámen teď přece nezmizel ne?"

,,Tak co se podle tebe stalo?" Thomas cítil, že se tady odehrává něco významného.

Minho znovu pokrčil rameny. ,,Třeba dovedou dělat zázraky. Bolí mě hlava, nechce se mi o tom přemýšlet."

Všechny myšlenky na Útes rázem skončily v zapomnění. Thomas si vzpomněl na Albyho. ,,Musíme se vrátit." S námahou se přinutil vstát. ,,Musíme sundat Albyho ze zdi." Když zahlédl Minhův nechápavý výraz, vysvětlil, co s pomocí břečťanových šlahounů dělal.

Minho sklopil zrak a do očí se mu vkradl sklíčený výraz. ,,Není šance, že by byl ještě naživu."

Thomas tomu odmítal věřit. ,,Jak to víš? Dělej, pojď." Začal se belhat chodbou zpátky.