Labyrint: Útěk

18. KAPITOLA

Thomas hleděl do míst, kde se ztratil Minho.

Znenadání se v něm vůči tomu chlapci vzedmul odpor. Minho tady byl veterán, běžec. Thomas byl zelenáč, který byl v Placu jenom několik dní a pouhých pár minut v Labyrintu. Přesto byl z nich dvou Minho tím, kdo ztratil nervy, propadl panice a při prvním náznaku potíží vzal nohy na ramena. Jak mě tady mohl nechat? pomyslel si Thomas. Jak to mohl udělat?

Hluk zesílil. Rachot motorů se mísil s valivými, řinčivými zvuk, jako by řetězy zvedaly stroje v nějaké staré špinavé továrně. A pak přišel pach - jako by něco hořelo, něco olejovitého. Thomas neměl nejmenší představu, co ho čeká; rmuta sice zahlédl, ale bylo to jen nakrátko a přes špinavé oko. Co s ním provedou? Jak dlouho má šanci vydržet?

Nech toho, řekl si. Musel přestat ztrácet čas čekáním, až přijdou a ukončí jeho život.

Otočil se k Albymu, který pořád seděl opřený o kamennou zeď, teď jenom tmavá hromádka v temnotě. Thomas si klekl na zem, našel Albyho krk a pak mu nahmatal puls. Něco cítil. Zkusil poslouchat u jeho hrudi jako předtím Minho.

Bu-buch, bu-buch, bu-buch.

Ještě žil.

Thomas se zhoupl dozadu a postavil se na paty. Pak si přejel rukou po čele a setřel si pot. A v tom okamžiku, v rozmezí pouhých několika sekund, se o sobě hodně dozvěděl. O Thomasovi, který byl předtím. 

Nemohl opustit přítele a nechat ho zemřít. Ani když to byl někdo tak vznětlivý jako Alby.

Chytil Albyho za obě ruce, potom si dřepl a ovinul si jeho paže zezadu kolem krku. Vytáhl si bezvládné tělo na záda a zabral nohama. Námahou při tom hekl.

Ale bylo to příliš. Thomas přepadl dopředu a přistál na obličej; Alby se s hlasitým žuchnutím natáhl vedle něho.

Děsivé zvuky vydávané rmuty se každou sekundou přibližovaly, vracely se ozvěnou od kamenných zdí Labyrintu. Thomasovi se zdálo, že v dálce vidí jasné záblesky, odrážející se od noční oblohy. Nechtěl se setkat se zdrojem těch světel a zvuků.

Rozhodl se zkusit to jinak. Znovu popadl Albyho za ruce a tentokrát ho začal táhnout po zemi. Nemohl uvěřit, jak je chlapec těžký, a stačilo mu necelých pět metrů, aby pochopil, že takhle to prostě nepůjde. A vůbec, kam ho chtěl dopravit?

Odstrkal a odtáhl Albyho zpátky k prasklině, která označovala vstup do Placu, a znovu ho posadil, aby se opíral zády o kamennou zeď.

Thomas k ní přisedl. Supěl námahou a přemýšlel. Upíral oči do tmavých zákoutí Labyrintu a pátral v hlavě po nějakém řešení. Skoro nic neviděl a uvědomoval si, že utéct by byla hloupost, i kdyby Albyho dokázal odnést. Nejenže hrozilo, že se ztratí, ale klidně se mnoho stát, že poběží rmutům naproti, místo aby prchal směrem od nich.

Zaměřil pozornost na zeď a břečťanový porost na ní.  Minho mu to nevysvětlil, ale podal to tak, jako by se nahoru na zdi vyšplhat nedalo. Přesto...

V hlavě se mu zformoval plán. Úspěch závisel a neznámých schopnostech rmutů, ale bylo jasné, že nic lepšího stejně nevymyslí.

Thomas přešel podél zdi o několik metrů dál, až našel silnou vrstvu břečťanu, která většinu kamenné stěny zakrývala. Sáhl dolů, uchopil jeden ze šlahounů, jež se táhly až k zemi, a ovinul jej rukama. Zdál se být silnější a pevnější, než by čekal, v průměru mohl mít něco víc než centimetr. Když za něj zatáhl, ozval se zvuk, jako by se trhal tlustý papír a šlahoun se od stěny oddělil - a odděloval se víc a víc, jak od ní Thomas ustupoval. Když couvl tři metry daleko, přestal kus nad sebou vidět konec šlahounu; mizel ve tmě. Popínavá rostlina se ale dolů zatím nezřítila, z čehož Thomas poznal, že je tam nahoře pořád k něčemu přichycená.