Labyrint: Útěk

21. KAPITOLA

Thomas se otočil a spatřil, že původní pronásledovatel po něm jde stále, ale trochu zpomalil. Zavíral a otevíral jedno kovové klepeto, jako by si ho dobíral, smál se mu.

Ví, že je se mnou konec, pomyslel si. Po veškeré námaze skončil tady, obklíčený rmuty. Bylo po všem. Ani ne týden použitelné paměti, a jeho život byl u konce.

Ve stavu, kdy byl téměř zdrcený žalem, se rozhodl. Padne v boji.

Vyhodnotil, že jeden protivník je o mnoho lepší než tři, a rozběhl se přímo proti rmutovi, který ho tam nahnal. Ohavný tvor nepatrně couvl a přestal pohybovat klepetem, jako by ho jeho smělost šokovala. To lehké zakolísání Thomase povzbudilo, aby svůj útok doprovodil křikem.

Rmut ožil a z kůže mu vyjely bodce. Začal se kutálet dopředu, připravený srazit se čelně se svým soupeřem. Nenadálý pohyb Thomase téměř přiměl, aby se zastavil. Krátký okamžik šílené odvahy byl pryč, běžel však dál.

V poslední sekundě před srážkou, právě když se mu naskytl pohled na kov, chlupy a sliz zblízka, Thomas došlápl levou nohou a uskočil napravo. Rmut, který se nedokázal zbavit své hybnosti, se přehnal kolem něho a trhaně se zastavil - jak si Thomas všiml, zvládl to teď mnohem rychleji než napoprvé. Rmut ze sebe vydal kovové zaskučení, otočil se a chystal se, že se na svou oběť vrhne. Jenže Thomas, který již nebyl obklíčený, měl volnou únikovou cestu - zpátky chodbou, kterou přišel.

Těžce se zvedl na nohy a vyrazil sprintem vpřed. Zvuky pronásledování, tentokrát od všech čtyř rmutů, se ozývaly těsně za ním. Přesvědčený, že své tělo štve za jeho fyzické meze, utíkal dál a snažil se setřást ze sebe beznadějný pocit, že je jenom otázkou času, kdy ho dostanou.

Pak, o tři chodby dál, se ze tmy najednou vymrštily dvě ruce a vtáhly ho do sousední uličky. Srdce mu skočilo do krku, jak se snažil se vysvobodit. Nechal toho, až když si uvědomil, že je to Minho.

,,Co-"

,,Zmlkni a pojď za mnou!" zakřičel Minho a už Thomase táhl pryč, dokud se mu nepodařilo postavit s na nohy.

Aniž ztrácel čas nějakým přemýšlením, Thomas se sebral. Společně běželi chodbami a znovu a znovu zahýbali. Minho působil dojmem, jako by přesně věděl, co dělá, kam má namířeno; ani jednou se nezastavil, aby si rozmyslel, kterou cestou mají běžet.

Poté, co zahnuli za další roh, se Minho pokusil promluvit. Mezi prudkými nádechy ze sebe zajíkavě vypravil: ,,Viděl jsem to... tvůj trik... ten střemhlavý skok... který jsi tam předvedl... a dostal jsem nápad... jenom potřebujeme vydržet... ještě o něco dýl."

Thomas se neobtěžoval tím, aby plýtval dechem na otázky; jednoduše běžel dál, držel se Minha. Nemusel se ohlížet, aby poznal, že rmutové je znepokojivým tempem dohánějí. Bolel ho každý centimetr těla, uvnitř i na povrchu; končetiny se hlasitě domáhaly toho, aby přestal utíkat. On však běžel dál a doufal, že jeho srdce nepřestane pumpovat.

O několik zabočení později Thomas v místech před nimi uviděl něco, co mu nešlo do hlavy. Vypadalo to... nepatřičně. A slabé světlo vyzařující z jejich pronásledovatelů ukázalo tu podivnost ještě výrazněji.

Chodba nekončila další kamennou stěnou.

Končila tmou.

Thomas za běhu k té stěně temnoty přimhouřil oči a snažil se pochopit, k čemu se to vlastně přibližuje. Vypadalo to, že se dvě břečťanem obrostlé zdi, které měl po obou stranách, vepředu nestýkají s ničím než s oblohou. Viděl hvězdy. Když se přiblížili, konečně si uvědomil, že je to otvor - že Labyrint tady končí.