Labyrint: Útěk

1. KAPITOLA

Nový život začal vestoje, obklopený chladnou tmou a zatuchlým vzduchem plným prachu.

Kov zaskřípal o kov; podlaha pod ním se otřásla a zakymácela. Náhlý pohyb způsobil, že upadl. Po rukách a po nohách odlezl zpátky. Přestože vzduch byl studený, na čele mu naskočili krůpěje potu. Pak narazil zpátky na tvrdý kov; sunul se po něm tak dlouho, až našel kout místnosti. Klesl na podlahu, nohy si přitáhl co nejblíž k tělu a doufal, že se jeho oči rychle přizpůsobí tmě.

Potom přišel další náraz, který místností cukl vzhůru, jako by to byl starý výtah v nějaké důlní šachtě.

Prostorem se nesly ostré zvuky řetězů a kladek, s dutým, plechovým nářkem se odráželi od stěn. Připomínalo to mechanismy v nějaké staré ocelárně. Neosvětlený výtah se při svém stoupání kolébal sem a tam a probouzel v chlapcově žaludku kyselou chuť nevolnosti. Pach podobný přepálenému oleji, který náhle zaplavil jeho smysly, to ještě zhoršil. Chtělo se mu plakat, ale slzy nepřišly; mohl tam jenom sedět, sám, a čekat.

Jmenuju se Thomas, pomyslel si. 

To... to bylo jediné, na co si ze svého života dokázal vzpomenout.

Nechápal, jak je něco takového možné. Hlava mu fungovala bezchybně, snažila se vyhodnotit jeho okolí a ošemetnou situaci, v níž se ocitl. Myšlení mu zaplavovaly informace všeho druhu: fakta, obrazy, vzpomínky a podrobnosti týkající se světa a toho, jak funguje. V jeho představách se střídal sníh na stromech, běh po cestě poseté spadaným listím, jedení hamburgeru, měsíc zalévající bledým svitem travnatou louku, plavání v jezeře, rušné náměstí ve velkém městě, po kterém chvátají za svými stovky lidí.

Přesto nevěděl, odkud pochází, jak se ocitl v temném výtahu, nebo kdo jsou jeho rodiče. Neznal dokonce ani své příjmení. Hlavou mu probleskovaly obrazy lidí, ale nepoznal nikoho a nic a jejich obličeje vystřídaly strašidelné barevné šmouhy. Nedokázal si vzpomenout na jedinou osobu, kterou by znal, ani si vybavit žádný rozhovor.

Místnost dál stoupala a houpala se při tom; Thomas postupně začal být k neustálému řinčení řetězů, které ho táhly vzhůru, imunní. Uběhla dlouhá doba. Minuty se protáhly v hodiny, i když jisté to nebylo, protože každá sekunda působila jako věčnost. Ne. Tak hloupý nebyl. Věřil svým instinktům, a tak věděl, že se pohybuje přibližně půl hodiny. 

Bylo to zvláštní, ale cítil, jak jeho strach zmizel jako hejno komárů odfouknuté větrem a byl vystřídán silnou zvědavostí. 

Chtěl vědět, kde je a co se děje.

Ozvalo se zaskřípění, pak tupá rána a stoupající místnost se zastavila; nenadála změna Thomase vytrhla ze schoulené pozice, již zaujímal, a mrštila jím o tvrdou podlahu. Když se ztěžka zvedal na nohy, cítil, jak se místnost kolébá míň a míň, až nakonec znehybněla úplně. Všechno umlklo.

Uběhla minuta. Druhá. Thomas se díval všemi směry, ale viděl jen tmu; znovu zkusil šmátravě postupovat podle stěn, hledat nějakou cestu ven. Ale nic tam nebylo, jenom studený kov. Zdeptaně zasténal; vzduch ozvěnu jeho hlasu zesílil a zaznělo to jako ztrápený smrtelný vzdech. Zvuk umlkl a vrátilo se ticho. Thomas zkusil křičet, volat o pomoc, bušit do stěn pěstmi.

Nic.

Znovu odcouval do kouta, sepnul ruce a roztřásl se. Strach se vrátil. Ucítil v hrudi znepokojivé zachvění, jako by jeho srdce chtělo uniknout, prchnout z těla ven.

,,Pomozte... mi... někdo!" zakřičel. Každé slovo jako by mu rozdíralo hrdlo do živého masa.

Kdesi nad ním se ozvalo hlasité zařinčení. Thomas vzhlédl a překvapením se nadechl. Ve stropě místnosti se objevila rovná čára světla a on se díval, jak se rozšiřuje. Těžkopádné skřípění prozradilo, že se tam silou otevírají dvojité posuvné dveře. Po tak dlouhé době ve tmě ho světlo bodlo do očí; odvrátil zrak a oběma rukama si zakryl obličej.

Shora zaslechl zvuky - hlasy - a hruď se mu sevřela strachem.

,,Podívejte se na toho čóna."

,,Kolik mu může být?"

,,Vypadá jako plopák navlečenej v tričku."

,,Frase, sám seš plopák."

,,Vogo,  tam dole to smrdí jako haksny."

,,Doufám, že se ti ta jednosměrná jízda líbila, bažante."

,,Zpáteční lístky se nevydávají, kámo."

Thomase zavalila vlna zmatku, cítil, jak ho drtí panika. Ty hlasy byly zvláštní, s lehkou ozvěnou; některá slova byla naprosto cizí - jiná mu připadala povědomá. Přimhouřil oči proti světlu a těm, kteří mluvili, a přinutil je, aby se přizpůsobily. Zpočátku viděl jen pohybující se stíny, ale zanedlouho se z nich stal siluety těl - lidé, kteří se skláněli nad otvorem ve stropě, dívali se na něho dolů a ukazovali si na něj.

A pak se obličeje vyjasnily, jako když zaostří objektiv kamery. Byli to chlapci, samí chlapci - někteří mladí, někteří starší. Thomas nevěděl, co čekal, ale z pohledu na ty obličeje byl zmatený. Byli to jenom puberťáci. Děti. Část jeho strachu se rozplynula, ale ne zas tolik, aby to zklidnilo jeho rozbušené srdce.

Někdo mu shora spustil provaz, na jehož konci byla uvázaná velká smyčka. Thomas nejdřív zaváhal, ale pak do ní pravou nohou vkročil a pevně se provazu chytil, když ho škubnutí začalo vynášet k obloze. Shora se k němu natáhly ruce, spousta rukou, popadly ho za oblečení a vytáhly ho nahoru. Svět jako by se roztočil, obklopila ho vířící vlna tváří, barev a světla. Břicho mu sevřela bouře emocí, kroutila je a tahala za ně; chtělo se mu křičet, brečet, zvracet. Chór hlasů se odmlčel, ale v okamžiku, kdy ho škubnutím přetáhli přes ostrý okraj té temné komory, někdo promluvil. A Thomas věděl, že ta slova nikdy nezapomene.

,,Rád tě vidím, čóne," řekl ten chlapec. ,,Vítej v Placu."