Labyrint: Útěk

23. KAPITOLA

Thomas o Albym dlouze a usilovně přemýšlel. Už jen to, že mu zachránili život a přivedli ho po noci v Labyrintu zpátky, mu připadalo jako obrovské vítězství. Ale stálo to za to? Chlapec teď trpěl prudkými bolestmi, prodělával totéž, co předtím Ben. A co když se z něho stane stejný blázen jako z Bena? Znepokojivé myšlenky číhaly všude kolem.

Plac zahalil soumrak, avšak Albyho výkřiky nadále rozrývaly vzduch. Před tím strašlivým zvukem se nedalo nikam uniknout, ani když Thomas meďochy konečně přemluvil, aby ho pustili - unaveného, rozbolavělého, obvázaného, ale vyčerpaného pronikavými, zmučenými výkřiky jejich vůdce. Když Thomas požádal, aby mohl osobu, pro niž riskoval život, navštívit, Newt neoblomně odmítl. Bude to jedině horší, prohlásil meďoch a odmítal se nechat zviklat.

Thomas byl příliš vysílený, než aby se hádal. Netušil, že je vůbec možné cítit se tak vyčerpaně, přestože ukořistil několik hodin spánku. Všechno ho příliš bolelo, než aby po prodělaných útrapách něco dělal, a tak strávil většinu dne na lavičce na okraji Krchálku tím, že se utápěl v zoufalství. Nadšení z úniku rychle vyprchalo a zanechalo mu bolest a úvahy o novém životě v Placu. Ozýval se každý sval, řezné rány a modřiny ho pokrývaly od hlavy k patě. Ale to pořád nebylo tak hrozné jako těžké emocionální břemeno toho, co uplynulou noc absolvoval. Působilo to, jako by si konečně uvědomil veškerou realitu tamního života, a bylo to podobné, jako vyslechnout si konečnou diagnózu konstatující smrtelnou rakovinu.

Jak vůbec může být někdo z takového života šťastný? pomyslel si. A pak: Jak může někdo být tak zlý, aby nám něco takového udělal? Víc než kdy jindy chápal touhu Placerů po objevení cesty z Labyrintu. Nešlo jen o únik. Poprvé pocítil chuť pomstít se lidem odpovědným za to, že ho sem poslali.

Jenže ty myšlenky vedly jenom zpátky k bezmocnosti, která ho zaplavila už tolikrát. Jestli se Newtovi a dalším nepodařilo Labyrint vyřešit po dvou letech prohledávání, zdálo se nemožné, že by řešení doopravdy mohlo existovat. Skutečnost, že se Placeři nevzdali, vypovídala o těchto lidech víc než cokoli jiného. A on teď byl jedním z nich.

Tohle je můj život, pomyslel si. Žít v obrovském bludišti, obklopený odpornými bestiemi. Smutek jím prostoupil jako silný jed. Albyho výkřiky, nyní vzdálené, ale pořád slyšitelné, to jenom zhoršovaly. Pokaždé, když je uslyšel, si musel rukama zacpat uši.

Nakonec se ten roztahaný den nachýlil a se západem slunce přišlo nyní již známé skřípění čtyř bran uzavíraných na noc. Thomas si ze života předtím, než se ocitl v Kleci, nic nepamatoval, ale byl přesvědčený, že má za sebou nejhorších čtyřiadvacet hodin své existence.

Těsně po setmění mu Chuck přinesl něco k večeři a velkou sklenici studené vody.

,,Díky," řekl mu Thomas s pocitem opravdové vřelosti a začal si z talíře rukou nabírat hovězí s nudlemi tak rychle, jak mu to bolavé ruce dovolovaly. ,,Tohle jsem moc potřeboval," zamumlal s plnou pusou. Dopřál si pořádný doušek vody a vrátil se k útoku na potravu. Dokud se nepustil do jídla, ani si neuvědomoval, jaký má hlad.

,,Jsi nechutný, když jíš," poznamenal Chuck, který si sedl na lavičku vedle něho. ,,Je to jako dívat se na vyhladovělé prase, jak s chutí žere vlastní plopák."

,,To je fakt legrace," odvětil Thomas se sarkasmem v hlase. ,,Měl bys jít bavit rmuty - třeba by se smáli."

Chuckovi se ve tváři krátce mihl dotčený výraz, který v Thomasovi vzbudil provinilý pocit, ale zmizel skoro stejně rychle, jak se objevil. ,,To mi připomíná jednu věc - nemluví se o ničem jiným než o tobě."