Split || Avengers

Kapitola 28.

"Kde chceš vzít armádu?" optal se mne Thor mezi tím, co se válel v křesle. Elis se nenápadně ochomýtala kolem Steva s Buckym, kteří se na ni se zálibou dívali. Byla nádherná, jediný pokus, který se kdy povedl. Chtěli jsme vytvořit něco dokonalého a vyzkoušet, jestli se sérum Erskineho povedlo, povedlo se. Tony se probíral novinami a četl, co pár dní promeškal. Na Asgardu plyne čas jinak než zde. Ostatní se dívali na mne. Sleipnir byl s ostatními koňmi na zahradě.

"Všude, kde se dá. Na ten fakt s mrtvými jsem ještě nepřišla, ale musíme jednat a to rychle. Musíme se rozprchnout po světě, neboť do světů Yggdasilu nemůžeme. Máme tu Asgardský lid, Midgardský. Přiveďte všechny, koho najdete. Pokud budeme dostatečně rychlí, budeme mít výhodu – výběr místa posledního boje," odpověděla jsem mu a rozhlédla se po všech přítomných. Strange mi na to jenom kývnul. Souhlasil prakticky se vším, co jsem mu řekla. V tu chvíli jsem si pouze vyndala z kapsy prsten a s omluvným pohledem ho položila před něj.

"Nějaké další rozkazy?" otočil se na mne Steve se smíchem, když chytal Elisabeth pobíhající kolem nás.

"Ne, teď běžte," pokynula jsem lehce rukou. Jako první reagovali na mou výzvu doktor s Wongem, kteří se mohli okamžitě přemístit na různá místa planety. Fury mobilizuje SHIELD a Thor letěl pro Asgarďany. Zbylo nás jenom pár na základně. "A co my?"

"Já vím kam. Byla jsem u nich a je jich spousta. Naučili mě žít sama se sebou," ozvala se Elis a pomalu si stoupla. Můj pohled spočinu na její osobě. Se zájmem jsem ji poslouchala a zavřela tlustou knihu, která se zdála na první pohled prázdná. Pokynula jsem rukou, aby pokračovala. "Jejich učitel bydlí v Americe poté, co se přestěhovali z Anglie."

"Tak na co čekáme?" optal se Steve a vstal z židle. Jenom jsem se zasmála, sebrala batoh s knihami a došli jsme do garáží. Nat, Clint a Bruce zůstali na základně, kdyby se cokoliv semlelo a měli plánovat nadcházející dny. Knihy a kameny jsem vždy brala všude s sebou, bála jsem se o tyto věci přijít. Kdybychom přišli o artefakty Stromu, znamenalo by to definitivní konec našeho vesmíru. Elis se posadila za volant naleštěného tmavě modrého McLarena, já vedle ní a Steve s Buckym a Tonym se pokoušeli srovnat na zadních sedadlech. Auto vyjelo na potemnělou silnici, kterou začaly osvěcovat pouliční lampy. Čekalo nás několik hodin cesty. Elis uměla leccos vydržet, sérum ji udržovalo vzhůru, stejně jako mé dva společníky z války. Jediný, kdo během cesty spal, byl Tony. Byli jsme proto potichu během jízdy, neboť on to potřeboval vzhledem ke sému věku i zdravotnímu stavu. Za nějakou dobu jsme se ocitli na obrovské prostranství obehnané kamenným plotem. Elis měla povolení vjet dovnitř. Auto zaparkovala před obrovskou budovu, z jejíž architektury nám všem spadla čelist. Pomalu jsem vystoupila a nadechla se. Bylo nádherné počasí, jehož slunce osvěcovalo moderní zámek.

"Cítím tu prazvláštní energii," vyřkla jsem, jakmile vystoupili i ostatní. Zabouchla jsem dveře luxusního hybridu a s rukama v kapsách došla ke dveřím.

"Počkej, odvedu vás za tím, koho potřebujeme," zasmála se a odemkla dveře. Před námi se rozprostřela nádherná hala zdobená dřevem a obrovské dubové schodiště vedoucí do prvního patra. Batoh měl u sebe Tony. Následovala jsem svou dceru chodbami. Kolem nás se pohybovalo množství dětí i dospělých. Došli jsme do místnosti větší, než byla naše zasedací místnost, i Stark neměl takové sídlo.

"Vítám vás," ozval se muž, který přijel do místnosti na vozíku. Nemohl chodit. Následovalo ho několik dalších lidí. "Takovou moc jsem ještě nezažil. Tak silnou mysl jsem neviděl. Katherine, dcero Odina. Bojíš se ji použít, přitom nikdo nad tebe není. Máš strach? To my všichni. A co jsme zač? Jsme jiní jak vy, nejsme lidé."