Split || Avengers

Kapitola 10.

Noc jsem klidnou neměla. Hned po návratu jsem došla do svého pokoje, shodila uniformu a jenom doslova sebou plácla do postele. Nedokázala jsem udržet oči otevřené, jakmile má hlava spočinula na polštáři, usnula jsem. Během spánku jsem se neustále převalovala z boku na bok. Trápily mne noční můry. Nechtěla jsem je. Ale nemohla jsem se probudit. Zdálo se mi o uprchlém Wardovi, protože jeho útěk mi nedával smysl. Nikdo z nás si to nedokázal vysvětlit. Jenom se mi smál a pořád opakoval, že můžu za Howardovu smrt já. Noční ticho plné spících lidí na základně prořízl Starkův výkřik, který probudil i mne.

"HOWARDE!" zařvala jsem z plných plic a můj výkřik tohoto jména se nesl celou základnou. Měla jsem pocit, že v Tonyho hlase slyším tentýž hlas a tón jako onoho večera v prosinci 1991. Když jsem vstala, celá jsem se klepala. Dokázala jsem najít, kde se Stark nachází. V mé hlavě již nebyl tak velký zmatek, abych nedokázala využívat schopnosti, které mám. Přešla jsem chodbou na její opačný konec a vyšla jedno poschodí nahoru. Opatrně jsem otevřela dveře jedné z místností. Na lůžku ležel Stark s kyslíkovou maskou, kapačkou a dalšími věcmi, které jsem nebyla schopna identifikovat. Do poloviny hrudi měl nataženou deku a pravá ruka byla zafixována v obvaze. Musela jsem se něčeho vedle sebe chytnout, jinak bych pravděpodobně na místě omdlela. Nejblíže se nacházelo rameno Bruce, který na holografické desce kontroloval jeho zdravotní stav.

"Docela dobře to dostal," konstatoval, když jsme se oba dívali na něj. Jenom ležel, nereagoval, byl v umělém spánku. Opatrně jsem se posadila na židli, která stála v rohu místnosti a upřeně hleděla na jeho bezvládné tělo.

"Že bude v pohodě?" podívala jsem se na Bruce. Nechtěla jsem znovu zažít ten pocit, když člověk vidí někoho umírat. Nechtěla jsem již opět tu bolest na srdci, která se do vás zaryje a pustí ji jedině čas. Viděla jsem již umírat Howarda. Viděla jsem, jak se snaží volat o pomoc. Viděla jsem, jak jeho oči zhasínají. Minulost se mi obracela v přítomnost. Každý jeho nádech mohl být ten poslední a opět mojí vinou. Kdybych tenkrát na takovou blbost Howadovi nekývla, mohl být naživu. Mohl zemřít stářím a já bych neměla tolik ran na srdci způsobené jeho smrtí. Kdybych dnes rychleji jednala, nemusel by tu takto ležet.

"Tony! Co jste s ním?!" od dveří se ozval něčí pištivý a pronikavý hlas, který takhle po mém probuzení nebyl nejvhodnější. Když jsem otočila hlavu směrem ke dveřím, v místnosti se objevila vysoká blondýna ve fialovém kostýmku s bílou kabelkou přehozenou přes rameno a s nevkusnými botami na podpatku. V ruce držela nějaké papíry, které jí spadly na zem v okamžiku, kdy spatřila Starkovo tělo. Vypadala dost rozrušeně. Patrně jí někdo musel zavolat ve chvíli, kdy dělala něco důležitého. Jenom pomalu přešla k Tonymu a bála se ho dotknout. Opatrně si sedla na židli u lůžka. Pouze se na něj dívala.

"Mise v New Yorku, ale bude v pohodě, Pepper. Ten toho zažil už dost a jeden průstřel ho nevyvede z míry. Je silný dost," přistoupil blíže k ní a lehce ji položil ruku na rameno, "utrpěl lehký otřes mozku, zlomených pár kostí v obličeji a průstřel pravého ramene. Vypadá to teď sice hrozně, ale bude v pohodě. To mi věř, do pěti dnů bude chtít normálně fungovat, jak ho znám."

"A kdo je ona!?" ukázala na mě prstem a zaryla svůj ostrý pohled do mě. Někdo by jí měl vysvětlit, že lidé se neoznačují jako on, ona, ono a hlavně to, že je neslušné na někoho ukazovat prstem. Vstala jsem ze židle, že bych odešla, ale ona dáma se mi postavila do cesty. "Další jeho děvka?!"

"Někdo, kdo mu zachránil zadek, vážená dámo. A vyprošuji si, abyste o mně mluvila jako o něčí děvce," zachovávala jsem si chladnou hlavu, ta žena mi za o nestojí. Nebyla jsem tady kvůli ní, ale abych se dozvěděla Anthonyho zdravotní stav.