Split || Avengers

Kapitola 12.

Zvedla jsem pomalu hlavu a podívala se na tu osobu, která mne držela za ruku. Nikdy bych nevěřila, že ho takhle spatřím. Co se a vámi stalo, lidi? Bucky někam ze strachu utekl, bál se, že mu SHIELD ublíží stejně, jako to udělala Hydra. Steve byl na mě naštvaný a choval se, jako kdybych byla někdo úplně cizí. A Stark právě stojí naproti mě a drží za zápěstí, abych se nezřítila z Brooklynského mostu dolu. Ano, stál naproti mně a až teď jsem si uvědomila, jak moc se podobá otci. Nikdy mu nedokážu říct pravdu o tom, jak zahynuli jeho rodiče. Pravda bolí, ale bude se to muset jednou dozvědět. Vítr si pohrával s mými vlasy, které se mi dostávali do obličeje. Moje nezahojené rány na rukou a krku začali dost silně pálit, ale byla jsem zvyklá nevnímat fyzickou bolet. Už ani nevím, co byl za měsíc nebo dokonce roční období. Dle teploty proudícího vzduchu soudím, že byl podzim. Listí se zaplétalo do kovové konstrukce mostu.

"Nepouštěj se," zopakoval mi již podruhé neuvěřitelně klidným tónem a ani jeden jsme zatím toho druhého nepustili.

"Za chvíli přijde zima a New York City se promění z šedozelené barvy na bíločernou. Ulice i tráva budou pokryty sněhem. Děti si budou hrát v parku," můj hlas zněl divně, nikdy bych nevěřila, že tohle někdy vyjde z mých úst, "Avengers budou mít po starostech. Ale nebudou to bílé Vánoce, protože sníh se zabaví moji krví, protože tu zemřu. Jakožto dcera bohů..."

Pak jsem se ho pustila a odrazila se do hlubin ledového toku East River, jedné s mohutných toků táhnoucích se skrze největší město Spojených Států. Zavřela jsem oči a na můj obličej začali dopadávat kapky deště. Začalo pršet. Skoro jsem až zatajovala dech. Nedalo se ani dýchat. Tep mého srdce zpomalil a já ani nechtěla vnímat svůj pád ke smrti.

"Můžeš to ještě změnit."

"Už se pozdě, vybrala jsem si, Howarde."

"Ale oni ne."

Otevřela jsem oči a chtěla jsem se prudce nadechnout, ale do plic se mi dostala jenom voda. Začala jsem panikařit. Najednou něco obklopilo mé tělo a voda začala odtékat. Stále jsem se ale dusila kvůli nedostatku kyslíku. Nemohla jsem se hýbat, nevěděla jsem, v čem se to nacházím. Netuším, jak dlouho jsem byla někde zavřená, ale tyto vteřiny byly jedny z nejhorších v mém životě. Plíce mne neuvěřitelně bodaly a já se nedokázala zbavit paniky, která v tuto chvíli naplňovala mou mysl. Najednou mě to někde vyhodilo a já jsem dopadla na kamennou podlahu. Za mnou se vylilo několik litrů špinavé a ledové vody, její teplotu jsem však už prakticky přestala vnímat. Jenom jsem se rozkašlala, na zem se pak dostal obsah mých plic - newyorská voda. Odpadní kanál, naštěstí jsem z tohohle jakožto Asgarďan nemohla dostat jakoukoliv bakteriální nemoc Midgardu, virové však ano, ty ale nebyli časté v kalné vodě. Hůř se mi dýchalo, ale konečně moje krev dostala to, co chtěla - kyslík. 

Pak jsem se teprve rozhlédla okolo. Byla jsem v prostorné obrovské místnosti s prosklenými zdmi. Byly vidět vysoké mrakodrapy New York City. Bylo denní světlo a paprsky mi nádherně hřály do obličeje. Na pohovce seděla nějaká žena, kterou jsem už před tím viděla na základně. Držela v ruce několik papírů, skleněných desek a pořád odepisovala na několik desítek zpráv. Mobil jí zvonil a vibroval prakticky nonstop.

"Tak tohle si vytře sama," podívala se s odporem na mě a zase se dál věnovala jedné z holografických desek. Pak se občas s úsměvem podívala na telefon a odepsala. Já jsem jenom ležela na břiše na podlaze a dívala jsem se na prach pod pohovkou. Ruce ležely bezvládně vedle mého těla a tvář byla přilepená k chladnému kameni. Pak se před mým obličejem objevily černé mokasíny a někdo si ke mně přidřepl. Když jsem se zhluboka nadechla, cítila jsem jemnou vůni benzínu a nějakého oleje. Stejný pach pokaždé šel z armádních strojíren, kde se opravovala auta, sestřelené bombardéry anebo stíhací letouny. Nebyl to zkažený odér nějakých neumytých bot anebo páleného lihu.