Split || Avengers

Kapitola 2.

Odjeli jsme a nechali za sebou spoušť - dvě mrtvá těla, na které se pomalu snášel poprašek sněhu a v  skoro nekonečné zimě pomalu vychládala. Ztrácelo se z nich typické teplo, které chce každý cítit. Dodává člověku jistý pocit bezpečí a zvyšuje něco, čemu se říká láska. Láska... Co to je? Za sebou jsme do bílé pokrývky na silnici ryli stopy od motorek. Po pár minutách začala zuřit sněhová bouře, ve které by normální člověk bez věcí zahynul. Umrzl by. Nevnímali jsme to. Jeli jsme dál.

Poprvé od mého probuzení jsem cítila něco, co mne v nitru bolelo. Byl to nový pocit, který jsem nedokázala popsat. Žaludek se mi stahoval na zvracení, srdce mi bušilo rychleji jak obvykle a dýchalo se mi velice špatně. Netušila jsem, co jsou ti mrtvý zač, a že z toho budu mít do budoucna problém. Byla to chvilková vzpomínka, matný obraz. Vybavovala jsem si najednou ty oči, které byly jako hvězdy. Obrovské zářivé hvězdy třpytící se na noční obloze. Pocit blaha a uspokojení z nich přímo sálal. Ale i volání o pomoc, kterou jsem nevyslyšela.

Probudila jsme se se strašnou bolestí hlavy. Připadala jsem si jako po večírku, kde jsem pila jako utržená ze řetězu vše, co místní bar nabízel. Tohle jsem nezažila už dlouho. Nebylo to stejné probuzení jako z oné hibernace u  Hydry. Toto byla chvíle plná boleti, která mne bodala v hlavě a vystřelovala do zátylku. Jako kdyby mi někdo otevřel již někdy rozřízlou ránu. Vyklepanou a ztěžklou rukou jsem si nahmatala krk a zařvala bolestí. Ten čip tam však již nebyl. Vyndali mi ty jedinou věc, která mne držela u Hydry. Byla jsem ve skoro prázdné místnosti. Jedinou věcí okolo byla kovová postel. To bylo vše, jinak holé bílé stěny. Pomalu jsem se posadila. Netušila jsem pořádně kde je nahoře a kde dole. Pokusila jsem se vstát, ale podlamovaly se mi kolena. Byla jsem celkově zesláblá a můj mozek také každou chvíli očekával prudkou bolet do páteře. Nějak jsem se dopotácela ke dveřím a chytila se kliky. Dost dlouho jsem s ní lomcovala, ale ani mne posléze moc nepřekvapilo, že bylo zamčeno. Doufala jsem alespoň, že přes ně něco uslyším. Když jsem se ale přiložila ucho na studené dveře, prudce se otevřely a já spadla před agenta SHIELDu. Ležela jsem a to mému mozku dostačovalo k tomu, aby se zorientoval, že ležím na zemi a nejsem jenom opřená o zeď. Palčivá bolest pod mou lebkou byla neúprosná. Jenom se na mne dost zvláštně díval. Nebyla jsem ani překvapená a ani udivená. Nepřemýšlela jsem nad ničím. Můj mozek byl natolik zaneprázdněný vnímáním bolesti neschopností vstát, že se zde nemohla urodit myšlenka. Pouze mne popadl surově za paži. Nijak jsem se nebránila, zasloužila jsem si takové zacházení. Nějaký úplně cizí člověk, ještě v uniformě Hydry, vtrhne na základnu a málem jim tam zabije jednoho člena. To se tu nestává asi každý den. Ani mne nenapadlo se pokusit o útěk, mé zesláblé tělo by toho nebylo schopno. I kdybych použila mé schopnosti, tak by to k ničemu nevedlo. Nedokázala jsem to. Táhl mne kamsi do útrob základny. Do schodů mne vláčel doslova, nebyla jsem schopna kroku. I kdyby se mi útěk podařil. Kam bych pak šla? Kdybych se vrátila k Hydře, zabili by mě. Jako jejich nejlepší ho agenta přede mnou, Ward mi o něm vyprávěl. Také neuspěl. Nakonec ho zastřelili a jako kus masa předhodili psům. Asi jim nestačilo, že byl pouze mrtví. Přede všemi ho popravili. Klečel na zemi jako někdo, kdo ani není člověk. Měl pohlédnout na Warda, ale sklopil hlavu a se stále jasnýma očima hleděl smrti vstříc. Nebál se smrti.

Agent mě hodil do nějaké jiné místnosti. Při pádu na zem jsem narazila obličejem do židle. Promnula jsem si pohmožděný nos. Během cesty se mi trochu přestala motat hlava a dokázala jsem se alespoň zorientovat, kde je podlaha a kde strop. Vyškrábala jsem se na nohy a rozhlédla se po místnosti. Byla obrovská a nádherně zařízená. Měla prosklenou stěnu do velkého přilehlého lesa s loukami, které byly přestavěné na park. Dřevěná podlaha byla nově nalakovaná a u oken byla černá kožená pohovka, na které sedělo pár lidí. Na mé levé straně se nacházela nově zařízená kuchyň se skleněným stolem a bílými židlemi. Bylo to zde nádherné, jak v milionářském sídle. Bílé paprsky ranního slunečního světla mne hřály na obličeji. Byl to blažený pocit.