Split || Avengers

Kapitola 8.

Zavřela jsem spisy a nemohla nic jiného udělat. Celý můj život jsem měla doslova na dlani. Nebyl tam celý můj život, ale veškeré střípky, které se mi postupně vybavovaly najednou zapadly do sebe, jako puzzle do skládačky. Postupně jsem si začala vybavovat vše. Od mého dětství až po současnost. Nikdy bych tohle nečekala, že se stalo, že bych vůbec byla něčeho takového schopná. Zabít tolik lidí a navíc i ty, které jsem měla ráda. Howard byl pro mě vším a došlo mi to až teď, v létě roku 2012. Vyndala jsem z látkového pytle jeho starou uniformu a rozbrečela se nad ní. Slzy mi stékaly po tváři a skapávaly na černou uniformu. Dala jsem si zpátky a ten pytel si vzala s sebou. Krabici jsem zase zpátky zavřela a dala do police. Nedokázala jsem to unést. Celé se to na mne navalilo tak náhle. Ona skleněná bariéra v mé hlavě najednou pukla a střepy se rozsypaly kolem. Viděla jsem všechno. Ale něco jsem stále spatřit nemohla, onu osobu, která se přes zeď dotýkala mé ruky. Tohle je na mne až příliš, příliš moc pro jednoho člověka. Teda vlastně... já nejsem člověk. Ale není to teď jedno, kdo jsem vlastně zač? V tuto chvíli ze mě nikdo nic seriózního nedostane. Chodila jsem jako právě umírající člověk. Každým krokem jsem cítila, že bych se mohla chvíli co chvíli zhroutit. Je to až moc velké břemeno, až moc velká zátěž najednou. Všichni se na mne dívali, ale já je ignorovala. Neměla jsem náladu se s kýmkoliv bavit. Už vím, proč mě Loki zná a už tuším, proč je tady. O tomhle se nikdo nesmí dozvědět. V dosti zmateném stavu jsem došla k Lokiho cele. Jako obvykle seděl na zemi a zíral na protější zeď.

"Asgardská mince?" optala jsem se ho a postavila se ke mřížím. Ruce jsem si spojila za zády a držela v nich i onen látkový pytel. Ten teď nepustím z ruky. Loki měl stále stejný výraz, který mne nikdy nebude uklidňovat. Naopak, při mojí aktuální náladě to nebylo nejlepší. Ten se jenom pousmál a zadíval se na minci.

„Co po mně chceš?" optala jsem se ho vytřepaným hlasem. Musela jsem ovládat, protože tohle on chce. Chce se dostat do našeho nitra a rozvrátit Avengers zevnitř. Silově nás nepůjde porazit, nad Stevem se Starkem není snadné zvítězit, ale psychicky jde zlomit prakticky každý. Jedinou hrozbu, která stojí mezi ním a ovládnutím tohoto světa, jsme my. Avengers ho mohli zastavit a on to věděl. Ale nešlo to, moje emoce byly potlačované již hodně dlouho. Při dalším pohledu na něj se mi rozklepaly oči a slzy se daly potlačovat pouze velice těžko. „Co jsem komu udělala, že mne musel vykopnout? Co se stalo?! A ty! Proč chceš moc!? Líbí se ti zotročovat jiné? Tohle ti, Loki, ale Kameny ani sláva nepřinesou! Tenhle lid nepotřebuje nadvládu! Toužíš o moci? Anebo po štěstí? Jsi naštvaný, že jsi druhorozený? A co mám potom říkat já?!"

„Já nejsem druhorozený? Cožpak ti to otec neřekl!? JÁ NEJSEM TVŮJ BRATR!" s těmito slovy odtrhl hlavu od stěny. Prudce vstal a sevřel tyče mříží. Minci ve vzteku upustil na zem. Ta se odkutálela pryč z jeho cely a s cinkotem spadla. Jenom jsem se sehnula k zemi, vzala jsem ji a dala si ji do kapsy. Zadíval se na mne a jeho chladný obličej zrudl vztekem. I když mě od něj dělila kovová mříž, raději jsem ustoupila o pár kroků vzad. Spíše to bylo leknutím z jeho reakce než větší strach. Začala se mi najednou motat hlava. Tohle jsem nevydržela, můj tep se zrychloval a já pomalu ztrácela vědomí. Po chvíli jsem zavřela oči. Moje tělo dopadlo na studenou kamennou podlahu. Ticho... viděla jsem tmu a neslyšela nic.

Zahlédla jsem rudý plamen, který vyšlehl od neznámého místa nikam. Následovala bílá záře, která mne až oslnila natolik, že jsem si rukou musela zastínit oči. Kolem mne byla jinak naprostá tma. Přede mnou stál muž, kterého jsem v životě neviděla. Byl asi o čtyři stopy vyšší jak já a také nepocházel z Midgardu. Ale věc, kterou jsem držela v ruce, tu jsem poznala naprosto bezpečně. Poslední kámen nekonečna. Všechny byly jinak v rukou nepřítele. Měla jsem možnost vše změnit. Ale musela jsem si vybrat, buď kámen odevzdám a zachráním své přátele, ale tím bychom se mu museli postavit sami, anebo si kámen ponechat, ale zahubit tím všechny, které mám ráda. Stojím před rozhodnutím života.