Split || Avengers

Kapitola 25.

Hvězdné nebe. Mé okolí obklopovala nekonečná tma osvícená miliardami hvězd. Nedokázala se ničeho dotknout, pouze se mi mlhovina proplétala mezi prsty, když jsem se na ně dívala. Můj zrak poté zas spočinul na hvězdách přede mnou. Začal se zde tvořit obrys mohutného zářivého kmene. Měla jsem najednou pevnou půdu pod nohama. Byl to skleněný průhledný most podepřený zlatými pilíři vysokými několik desítek stop. Pomalu jsem se rozešla k obrovským kořenům. Přiložila jsem opatrně dlaň na jeho kůru.

Bylo to jako elektrický šok. Prudce jsem otevřela oči a začala lapat po dechu. Všechny přístroje přestaly pípat a žárovky v místnosti praskly. Opatrně jsem se posadila a sundala si kyslíkovou masku. Lehce se mi motala hlava a měla jsem rozmazaný pohled. Ve hřbetu ruky jsem měla zabodnutou kanylu, která vedla do prázdné kapačky. Sundala jsem si všechno ze sebe a vstala. Když jsem prošla zavřenými dveřmi, všechny pohledy v místnosti se na mne upřely.

"Kate," otočil se na mne Bruce a snažil se mi zastínit pohled, "Kate, posaď se."

"Kdo tam je, Bruci?" snažila jsem se podívat za jeho ramena, on ale vždy ustoupil a bránil mi papíry ve výhledu, "Bruci! Mám se ti podívat do hlavy!"

Po této mé výhružce ustoupil. Naskytl se mi pohled, který jsem nikdy nechtěla spatřit. Na lůžku ležel bezvládně Tony. Hadici s kyslíkem měl zastrčenou skoro až v krku, roztok soli pomalu odkapával do kanyly, ruce měl položené na dece a oči zavřené, místností se ozývalo pípání přístroje od tepu jeho srdce. Byl slabý a nepravidelný. V obličeji byl celý bledý. Vypadal jako bez života

"Co se stalo?" zašeptala jsem a zůstala stát na místě, jako kdyby mne přikovali k zemi.

"Dostal infarkt. Thanos využil jeho slabosti způsobené blížící se střepinou a dostal se mu do hlavy skrz tebe, ale netušíme, jak to udělal. A nevíme, jak na tom bude, až se probudí. Anebo spíš... jestli se probudí," odpověděl mi na mou otázku klidným tónem a odložil si brýle na stůl vedle proskleného tabletu, kde se míhala čísla jedna za druhým, spletité čáry poskakovaly jako divé a vteřinová ručička malých hodin v pravém horním rohu neúprosně tikala.

"Jestli?" podívala jsem se na něj vystrašeným pohledem. Měla jsem jisté nápady, co tím může mít na mysli, ale nechtěla jsem na to pomyslet déle, než bylo nezbytně nutné. Očima jsem tikala mezi Brucem, který se nadechoval k odpovědi a bezvládně ležícím Tonym, který sotva dýchal. Můj dech se zrychloval s každou vteřinou, kdy mozek očekával jakékoliv informace od Bruce.

"Je to infarkt, Kate, sice ne úplně běžný, ale měl obrovský zásah do srdce a to není nic jisté," odpověděl mi na můj dotaz a zadržel mne, když jsem se chtěla vrhnout k němu. Nedovolili mi nic - dojít k němu, natož se ho dotknout. Chtěla jsem cítit jeho kůži, i když bude ledová jako počasí tam venku. Za okny padal bílý sníh a blížily se Vánoce, které pravděpodobně slavit vůbec nebudu, pokud budou Tonyho nadále udržovat v umělém spánku. Podívala jsem se na malé vločky, které se snášely z oblaků a dopadaly zem, kde tvořily čistě bílé kupy. Všechno se zdálo čistší a spousta lidí to považovala za pozitivní atmosféru. Procházet se po ulicích New Yorku, vybírat dárky pro své nejbližší anebo po sobě házet koule ze sněhu. Na Asgardu nikdo sníh neviděl, pokud neopustil planetu. Ale slavíme zimní slunovrat, jsou to podobné svátky jako na Midgardu. Lidé v tomto období bývají většinou šťastní. Jenom já jsem se zadívala zpět na Tonyho a do očí se mi vehnaly slzy. Nedokázala jsem je zastavit. Pomalu mi stékaly z koutků očí po tvářích, až dopadaly na zem, kde se rozprskly na malinkaté kapičky. Místností se rozléhalo pouze moje sténání. Bruce mne pevně držel a ostatní neměli odvahu se na mne podívat. Až Elis se odhodlala dojít ke mně a opatrně mě objala. Pevně jsem si ji přitiskla k sobě, když Banner povolil, a můj obličej schovala u její klíční kosti před zraky všech. Mé vzlykání jsem však utišit nemohla. Byla to neuvěřitelná bolest, kterou jsem necítila od té doby, co jsem se dozvěděla, jakým způsobem jsem zabila Howarda Starka. Toto bylo však horší o fakt, že Tony napůl žil a napůl umíral. Niko vlastně nevěděl, co se stane.