Split || Avengers

Kapitola 4.

Bože, tohle se nemělo stát. Neměl mě potkat tady na tom místě, jak osahávám jeho oblek.  Zírala jsem na něj a docela se i bála jeho reakce, i když by se doopravdy měl bát on. Jsem nebezpečnější než oni. Telepatie a telekinese nejsou to, co má každá průměrná bytost na planetě Zemi. Dle mého jsem nevyrůstala tady na té planetě, ale někde jinde. Nevím, jestli v hlubokém vesmíru existuje ještě nějaký život, ale ano. Kdybych si však teď tady na tom místě na téhle planetě měla vybrat mezi tím, jestli ho zabiju anebo on ublíží mě, raději bych si nechala ublížit. Už nikdy víc. Nepotřebuji již cítit ten pach smrti. Opouštět pomalu vychládající těla a necítit žádné výčitky, žádnou bolest.

"Toho obleku se už znovu nedotkneš!" štěkl na mne a já jsem lehce zatnula ruku v pěst. Zněl teda dost vychlastaně. Kdybych stála blíž, s největší pravděpodobností by z něj byl cítit alkoholem. V kuchyni jsem našla několik načatých i nenačatých lahví všech možných druhů lihovin od skotské i irské whiskey, něco, co se jmenovalo slivovice, a v nejzazším koutě skříně byla i finská vodka. Pravděpodobně ta nejodpornější věc, která se dá pít. Je to průhledné, bez chuti a jenom to lidem ničí život. Dle mého alkohol kazil život i Anthonymu. Lehce jsem kývla na souhlas. Cítila jsem se jako, kdybych něco velice vážného provedla. Tak tohle bude učiněné peklo. Nechci, aby byl Stark na mne nějaký přívětivý, ale tohle bylo odporný. Pouze jsem sklopila hlavu a odešla ze skladu. Jeho pohled mě pálil do zad. Nemusela jsem se ani otáčet, ani se mu dívat do hlavy, abych věděla, co si o mně doopravdy myslí - že jsem svině, která si zaslouží být pod zámkem. Je však rozdíl být ovládaná třetí stranou, než když jsem vše páchala ze své vůle. Odešla jsem do svého přiděleného pokoje a sedla si pomalu a opatrně na postel. Byla jsem hodně unavená, oči se mi klížily a po chvíli jsem vyčerpáním usnula.

"Chtěl bych ti něco říct," otočil se na mne nějaký muž s puškou v ruce. Měl hnědé vlasy zastrkané ledabyle pod čepicí, na které byla přišitá americká orlice. Byl hubený a na krku měl pověšený zlatý prstýnek, bez ničeho, žádná rytina ani kámen. A měl nádherné oči. Já v každé ruce držela jeden nůž, oba dva byli již značně od krve.

"Já tam musím, Steve to sám nezvládne," podívala jsem se mu do jeho značně unavených očí, které byly strhané z válečných depresí, probdělých nocí a strastí o druhé. Steve Rogers, který se krčil pod starým autem. Krátké blond vlasy mu vyčnívaly z pod kovové helmy, která nás chránila před zbloudilými kulkami. Jeho uniforma byla odlišná od našich - měl ji modro hnědou s červenými prvky. V levé ruce měl vibraniový štít v barvách Ameriky. Naše skupina se skládala z pěti lidí, kteří jsme měli černé bundy a nehořlavé kalhoty, dokonalý výmysl Stark Industries.

"Jo, já vím, ale i tak," pořád se na mě díval. Lehce mi položil ruku na tvář. Měl ruce zhrublé od mozolů a války. Ty jeho oči už nikdy nezapomenu. Nedají se jenom tak vytěsnit z mysli. Takovou barvu nikdo nemá. I přes to, že jsme stáli uprostřed nějaké fabriky a okolo nás vlály vlajky Třetí říše, mě dost uklidňovaly.

"HOWARDE, POZOR!" rozeřval se naším směrem Bucky a ozvala se střelba.

V ten samý okamžik jsem se s trhnutím probudila. Co to sakra mělo znamenat?! Posadila jsem se a prudce oddechovala. Studený pot mi tekl z čela přes tváře na krk. Vyklepanou rukou jsem si ho otřela. Polštář byl od něj také celý mokrý. Od pusy se mi linula pára, která se pomalu rozutíkávala po okolí, až po ní nebylo ani památky. Byla tu docela zima, měli by si do oken dát nové těsnění, ale můžu být ráda, že tu nějaká vůbec byla. Pak jsem si zajela prsty do vlasů a dost hnusně si za ně zatahala. Ty samé oči jsem viděla v ten den, co jsme s Buckym ukradli to sérum. Ty samé. To nemůže být pravda. Co jsem to udělala? Netuším, proč jsem byla strůjcem událostí, kterých teď tak neuvěřitelně lituji. Mám v hlavě zmatek a nedaří se mi je srovnat. Jakmile jsem chtěla udělat něco sama, hlavou mi projel impuls o tom, že tohle je špatně. Nikdy jsem žádného civilistu, nenesoucí hrozbu pro naše světy, nezabila schválně. Hydra se mi chtěla pomstít, ale za co, to už netuším. Musela jsem s Buckym udělat něco hodně špatného, aby měli důvod nás jak psychicky tak i fyzicky trestat. Howard Stark. Ano, začínám si ho vybavovat. Vzhledově mám obraz jeho vzhledu, ale jeho psychická stránka či jaký jsem měla k němu vztah, ale asi nebyl nijaký. Za války nám pomáhal vytvořit supervojáka. Sérum, které mělo z americké armády udělat nejlepší, která kdy spatřila světla tohoto světa. Byl to nejlepší technik a fyzik v USA a spolupracoval i na projektu vytvoření, prozatím nejničivější zbraně na Zemi, atomové bomby - Manhattan. Byl geniální, jeho IQ přesahovalo 200 a blížilo se ke třem stovkám. O Anthony Starkovi se však mluvilo jinak. Nebyl obrazem svého otce. Howard byl hodný, všímal si ostatních lidí a choval se slušně. Jeho syn byl ostudou rodu Starků, chodí za každou dívkou, vyspí se se vším, co je ženského pohlaví a by alkoholik. Celou noc jsem už nemohla usnout. Moc jsem přemýšlela o sobě, o mých vzpomínkách a o všem, co se mi otevřelo od doby, co se má mysl vyprostila ze spárů Hydry. Tak moc jsem toužila po tom, znát pravdu, celou pravdu.