Split || Avengers

Kapitola 11.

Jenom jsem ukončila svoje vyprávění a přejela pohledem po ostatních. Většina jenom seděla na svých místech s upřeným zrakem na mě. Nikdo neřekl ani slovo. Lehce jsem se klepala a neodvážila se s jakýmkoliv vysvětlováním pokračovat. Nečekala jsem kladné reakce, ba naopak. Byla jsem připravená na vlnu kritiky a všechno možného. Jednou jsem jim to sdělit musela. Měli jsme je vyhlédnuté už dávno. Ještě před tím, než jsme začali cokoliv plánovat, tak jsme věděli, že oni dokážou více, než si sami myslí. Všichni měli zvláštním způsobem dokonale vyvinutý mozek. Takovou aktivitu jsme neviděli nikdy před tím. Měli potenciál něco dokázat a zvládli to. Vytvořili ještě lepší tým Avengers než jsme byli my. Uměli se sehrát a vytvořit skupinu, která se zároveň doplňuje. Dokázali toho mnohem více, už mají dokonce jeden Kámen nekonečna. Ano, mluvila jsem jako o nich, ne jako o nás. Nepatřila jsem mezi ně. Možná jsem před několika desítkami let byla zakladatelem, ale za tu dobu jsem se změnila. Možná ani mezi ně nechci zapadat, zase bych něco pokazila, jak je mým dobrým zvykem. A hlavně mám na Avengers zvláštní vzpomínky.

"Chceš mi říct, že jsem mohl být normální?" podíval se na mne Bruce. Tohle bude špatný, tak daleko jsem to neplánovala. Nějak mi nedošlo, že mu to zničilo život a musel se naučit ovládat své tělo trochu v jiném směru.

"Bruci?" Natasha vstala ze židle a došla k němu, lehce mu položila ruce na ramena, "Bruci... hlavně klid..."

Nepomáhalo to. Co jsem to sakra zase způsobila? Pokaždé, když jsem chtěla věci urovnat, vše v klidu vysvětlit tak se mi vše zhroutilo. Já už raději nikdy nebudu nic nikomu říkat, nic nebudu dělat. A nechci už ani k tomu dostat příležitost. Bruce sebou začal šít. Měl záškuby svalů, podobné mají lidé při epileptických záchvatech. Jeho kůže se začala barvit do zelena. Poprvé jsem viděla, jak se Bruce mění v Hulka. Byl to odporný pohled. Člověk co měl dvě tváře, z čehož ta druhá nebyla lidská. Všichni jsme dostali natolik panický strach, že jsme se nedokázali ani pohnout. Tak tohle jsme způsobili? Howarde, je tohle dobře?

"Měli bychom vypadnout," podíval se na naše vyděšené obličeje Steve. Jenom jsme všichni kývli na souhlas a raději se klidili z Hulkova dosahu. Jediný, kdo tam zůstal, byla Natasha. Měla k němu docela blízko. Jenom jsme vyběhli ven, stejně jako všichni agenti. Museli celou základnu evakuovat.

"Vy jste se zbláznili, že jo?! Co vás to s Howardem napadlo?! Doslova udělat Avengers! Stark je váš výtvor?! Banner je váš výtvor?!" řval na mě bezmyšlenkovitě Steve a všichni se na něj překvapeně dívali, protože v takovém duševním stavu ho asi nikdy neviděli. Já jsem mu nebyla schopná odpovědět.

"Steve... Já... My... Jestli si mám vybrat mezi životy všech bytostí ve vesmíru a životem pěti lidí, volím vesmír," snažila jsem se mu to nějak vysvětli, ale museli jsme pryč. Mizeli jsme každý jiným směrem. Steve se ztratil s Buckym neznámo kde, Natasha zůstala s Brucem, Clint odjel domů a Stark mi během vteřiny zmizel z očí. Já jsem jenom běžela. Netuším kam, netuším jakým směrem. Jenom jsem běžela. Chtěla jsem co nejdál odsud. Všechno vždycky jenom pokazím.

Dýchala jsem a srdce mi bušilo.

Nádech, výdech.

Zabila jsem několik stovek Nacistů, Schmidta, americké politiky, Howarda a Mariu Starkovy, spoustu lidí, které jsme považovali za nepřátele, obyvatele jiných planet a nepočítám civilisty.

Měla jsem světy Yggdrasilu chránit. Ale já zabíjela a ne jednou.

Chtěla jsem získat všechny Kameny, abych porazila největší zlo, které mohlo tento vesmír potkat. Zrodil se z temnoty a já ze světla. Musím ho zabít, jinak ovládne vesmír. Ale selhala jsem.