Split || Avengers

Kapitola 22.

Ráno, když jsem se probudila, do pokoje už svítily teplé paprsky světla. Zamrkala jsem očima a zadívala se přímo do slunce. Rozespale jsem se posadila na posteli a podívala se na spícího Tonyho. Byl zabalený do deky jako mumie. Převlékla jsem se v pokoji a odešla za ostatními do jídelny. Už z chodby jsem uslyšela známý křik. V tu chvíli se mi do místnosti ani nechtělo vstupovat, neboť bych to asi schytala hned po příchodu. Zabočila jsem další chodbou a otevřela skleněné dveře, které vedly na zahradu. Dál jsem pokračovala po trávě. Když jsem byla u kuchyně, přiložila jsem ruku na rámy oken. Místností se muselo rozeznít cvaknutí kliky a okno se potichu otevřelo. Vlezla jsem tím dovnitř, abych se vyhnula rozzuřené Pepper stojící u vchodu.

"Takže znova... KDE-JE-STARK?!" rozeřvala se takovým způsobem, že jsem si musela zacpat uši dlaněmi. Když dorezonovala i poslední sklenice na stole, odvážila jsem se na ni podívat. Její oči byly upřené na mně, nic jiného jsem však od ní nečekala. Kdyby měl Tony někde být, tak s největší pravděpodobností u mne. Po chvíli jsem však strhla pohled na lednici a šla si udělat snídani, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Když jsem ji otevřela, bylo v ní totéž jako včera - dort a několik zákusků. Běžné jídlo bylo pouze v nejnižší polici. Vyndala jsem odtud pár sýrů se zeleninou, máslo a chléb se nacházel na kuchyňské lince. Ze skříně jsem si vzala dva talíře. Položila jsem na dřevěné prkénko zeleninu a následně ji nakrájela. Namazaný chléb se sýrem jsem přidala k rajčatům, okurce a paprice na talíř. Někde jsem našla tác, na který jsem jídlo položila a přidala ke všemu dva hrnky s kávou. Zpět jsem vylezla opět oknem, jako kdyby to bylo úplně normální. Pepper během celého procesu neprohodila ani slovo.

"JE U TEBE?!" ječela za mnou ven, když už jsem dávno byla zase zpátky na chodbě směrem do svého pokoje. Jednou rukou jsem vybalancovávala jídlo a druhou potichu otevřela dveře. Položila jsem tác na stůl. Pomalu jsem se posadila na kraj postele a dívala se na Tonyho. Nechala jsem ho spát a sama se najedla. Použité nádobí jsem potom odnesla do kuchyně. Mé kroky následně vedly do jedné haly, kde se cvičili agenti SHIEDLu. Nyní byla prázdná. Posadila jsem se na vypolstrovanou podlahu v zadní polovině místnosti. Zkřížila jsem nohy, hřbety rukou lehce položila na kolena a zavřela oči.

Nádech a výdech. Soustředila jsem se pouze na to, jak mi vzduch proudí plícemi. Kyslík napřed vejde nosem, kde se očistí od větších částic prachu, který by mohl zanést celou dýchací soustavu. Čištění napomáhají také mandle. Plyn se následně dostane do dutiny nosní a přes nosohltan ho hltanu, místa, kde se spojuje dýchací a trávicí systém. Nachází se zde i takzvaná hltanová příklopka, která dělí dvě důležité trubice tak, aby se do plic nedostaly potraviny a do žaludku vzduch. Následně putuje přes hrtan do průdušnice, která se rozděluje na dvě průdušky, aby každá mohla vést do jedné plíce. Malé průdušinky pak molekuly kyslíku zavedou o plicních sklípků, kde dochází k výměně a můj organismus může dál fungovat. Nic jiného v mém mozku nyní být nesmělo. Musela jsem si pouze uvědomovat tento koloběh. Čím prázdnější má mysl dokáže být, tím lépe mohu ovládat svou druhou schopnost, která byla zatím dosti chabá. V této situaci však bylo obtížné vyprázdnit si mysl. Měla jsem v ní tolik věcí na přemýšlení. Proč je Pepper neustále na základně? Teď vypadá už určitě jako zlatokopka. Nezrazuji svými činy Howarda? Jednou mi však řekl, že Tony je určený pro můj život. A to se teď honí v hlavě jeho synovi? Nikdy se mu do ni nepodívám, nebudu využívat své schopnosti pro narušení cizího soukromí. Prázdno. Nic jiného než jenom nikdy nekončící temnota. Všechny zvuky v okolí najednou utichly a já pomalu vstala, stále se zavřenýma očima. V arénách na Asgardu jsem občas nevyhrávala pouze s mečem či noži v ruce, také jsem se učila umění bojových sportů. Lidé z Midgardu nebyli jediní, kdo je používal. Mé pohyby vypadaly jako tanec, ale při útoku by byly smrtelné. Nože, které jsem před tím rozmístila do kruhu okolo mne, začaly levitovat na úrovni lidské hlavy ve výšce přibližně 170 cm. Začaly kopírovat každý můj pohyb ruky. Čím déle jsem se takto pohybovala, tím rychleji vše probíhalo. Na konci jsem nože vystřelila proti zdi a otevřela oči. Naproti mně stál vyděšený Stark, kterého ostří minula pouze o několik centimetrů.