Another part of life [Jungkook]

9. how can I go back there?

Rychle jsem vyběhla ven a sedla si na schody před vchodem. Nohy jsem si přitáhla k tělu a hlavu do nich zabořila. Snažila jsem se uklidnit, ale moje myšlenky mě proklínaly. Co si o mně asi teď musí myslet.

,,Seo-jin!" ozvalo se za mnou. 

Já se snažila potlačit slzy, ale nešlo to, připomnělo mi to moje staré problémy a to jsem nechtěla, ať se opakuje. 

,,Seo-jin?" uslyšela jsem těsně za mnou, naštěstí to byl jen Jungkook. 

Hned ke mně přiběhl a chytl mě kolem ramen.

,,Seo-jin? Co se děje?" řekl vystrašeně a začal mě hladit po zádech. Pořád jsem se klepala.

,,Jine!" zakřičel chlapec. 

,,N-ne to je v p-pohodě." řekla jsem kostrbatě.

,,Co potřebuješ? Chceš vodu? Nebo-"

,,Seo-jin!" vyhrkl Jin, který ke mně taky hned přiběhl. 

,,M-můžu s-sáček?" vydala jsem ze sebe a on se hned rozeběhl pryč.

Za chvíli byl hned zpátky a podal mi sáček. ,,D-děkuji." mluvila jsem stále koktavě. Oba mě hladili po zádech.

,,V pohodě? Nepojedeme radši do nemocnice?" navrhl Jungkook, hned jsem zavrtěla hlavou ,,Jsem v pohodě." řekla jsem už klidněji.

,,Půjdu to říct klukům, určitě se bojí." řekl Jin a odešel.

,,To určitě." řekla jsem sklesle, ale potichu. 

,,Co tím myslíš?" zeptal se Jungkook.

,,Musí si o mě myslet Bůh ví co." řekla jsem a on mě objal jednou rukou kolem ramen.

,,Co se stalo? A taky to nevypadalo, že si to zažila poprvé, protože jsi věděla, jak se uklidnit." řekl a díval se na mě s ustaraným pohledem.

,,To nic, párkrát se mi to stávalo na základce, ale to neřeš." řekla jsem a chtěla se zvednout.

,,Seo-jin!" vyhrkl ,,Já vím, že mi asi ještě moc nevěříš, ale jak tohle můžu přejít, když ses málem teď zhroutila, to není v pohodě!" na konci zvedl hlas, stála jsem tam a s údivem ho pozorovala.

,,Půjdu domů." oznámila jsem a rozešla se. 

Chytl mě za ruku a otočil k sobě ,,Nechoď, pojď zpátky dovnitř." řekl a pokusil se o úsměv. 

,,Jak se tam můžu vrátit?!" vyhrkla jsem.

,,Ale však-" chtěl pokračovat, ale já se vyškubla a odešla. Chtěla jsem jít rychle, ale můj kotník mi v tom docela bránil.

 ---

Od Jungkooka jsem ještě nechtěla jít domů, takže jsem se procházela po městě. 

Byla už docela tma a tak jsem se chtěla podívat na hodiny, ale zjistila jsem, že mám vybitý mobil... super. Zastavila jsem člověka, který procházel kolem mě.

,,Můžu se zeptat prosím, kolik je hodin?" promluvila jsem na toho člověka.

,,Je 21:36." řekl a já vykulila oči ,,Dobře děkuji." řekla jsem a rozeběhla jsem se domů, Seo-hae si už musí dělat starosti.

 ♡ 

,,Kde jsi! A proč máš vypnutý mobil!" vyjekla na mě, sotva jsem vešla do bytu. 

,,Promiň, vybil se mi." řekla jsem a ona mě uraženě pozorovala ,,Víš, jak jsem se bála?!" vyjekla ,,Ale no tak." řekla jsem a objala jí.