Another part of life [Jungkook]

21. do you know when I was happiest?

,,Tak pojď už!" zakřičela na mě Seo-hae z chodby ,,Ale však už jdu." řekla jsem pobaveně, byla tak natěšená. 

Nevadilo mi jít na ten koncert s ní, jak už jsem říkala ty kluky jsem nijak neřešila a jejich písničky nepatří k odpadu jako od některých.

♡

Když jsme procházeli vchodem, koukala jsem do mobilu a Seo-hae furt do mě hučela.

,,Koukej jak jsou hezcí!" měla z toho fakt Vánoce. 

Byly jsme tam dřív, takže jsme chytly fakt dobrá místa ve předu. Pomalu se to tam plnilo.

---

Konečně zhasly světla okolo a rozsvítily se jen na pódiu. Začalo se vzadu rýsovat sedm postav a všichni začali ječet a řvát. 

Všichni začali křičet, byl to asi nějaký jejich pokřik, ale když se už všechny hlasy splynuly, uslyšela jsem to.

,,Kim Namjoon! Kim Seokjin! Min Yoongi! Jung Hoseok! Park Jimin! Kim Taehyung! Jeon Jungkook! BTS!" ztuhla jsem. 

Vážně jsem slyšela tyhle jména? Slyšela jsem opravdu dobře?! Všichni se objevili vepředu a mi spadla brada. Ne, prosím, ať je tohle sen. Prosím.

JUNGKOOK POV.

Opravdu mi pódium chybělo, už to byla docela doba. Rozhlížel jsem se kolem sebe a všem mával, ale najednou mi Jin poklepal na rameno.

,,Co hyung?" zeptal jsem se a koukl na něj. 

Nic neříkal a koukal udiveně na jedno místo, podíval jsem se tedy taky tím směrem a hned jsem ztuhl... bože to je Seo-jin. Co tady dělá?!

Její pohled se setkal s mým, viděl jsem, že měla slzy na krajíčku... prosím ne. Začal jsem kroutit hlavou a ona se otočila a zmizela v davu. 

Podíval jsem se hned na Jina, díval se stejně překvapeně. Nemohl jsem jít za ní... sakra!

---

Tenhle koncert mi přišel nekonečný. Hned jak jsem vešel do šatny, vytáhl jsem mobil a začal jí volat... jasně nedostupná. 

Rychle jsem se převlékl a rozeběhl se.

,,Jungkooku kam běžíš?!" vyhrkl Namjoon a Jin mě chytl ,,Pusť mě!" vyhrkl jsem ,,Musím jí najít!" vyškubl jsem se a utíkal jí najít.

♡

Na jaké jiné místo jsem mohl utíkat, než na to kde jsme se poznali. Byla tu... díky Bohu. 

,,Seo-jin." přišel jsem k ní a ona ke mně zvedla svůj obličej, který měla celý od slz ,,Seo-jin." řekl jsem smutně a sedl si vedle ní.

,,P-proč jsi mi to n-neřekl?" řekla sklesle, měla v očích tolik bolesti, chtěl jsem jí to říct, ale nevěděl jsem, jestli jí to nezmění názor na mě, na nás. 

,,J-já-" 

,,Proč jsi mi lhal! Vy všichni!" vyhrkla, bolelo mě to. Bolel mě pohled na ní.

,,Seo-jin já-" položil jsem jí ruku na tu její, ale hned se zvedla. 

,,Nechci s tebou mluvit." řekla a chtěla odejít. 

,,Seo-jin!" vyhrkl jsem a chytl jí za ruku ,,Nedělej to, neodcházej takhle." řekl jsem smutně, jí začaly zase téct slzy. 

,,Pusť mě." řekla zlomeně a chtěla se vykroutit ,,Seo-jin prosím." řekl jsem a přitiskl jsem si jí do objetí. Nejdřív sebou škubala, ale pak to vzdala a poddala se vzlykům. 

,,J-já ti v-věřila." vydala ze sebe.

,,Chtěl jsem ti to říct, ale když jsem zjistil, že nás neznáš, napadlo mě, že to tak je lepší." hladil jsem jí po zádech ,,Chtěl jsem ti to říct." pošeptal jsem, ona mi furt brečela na hrudi. 

,,Prosím Seo-jin, neopouštěj mě." stiskl jsem jí víc.

,,Víš, kdy jsem byl nejšťastnější?" zeptal jsem se jí a ani nečekal na odpověď.

,,Vždy to bylo s tebou." řekl jsem jí do vlasů, na které jsem si položil hlavu.

,,Po té chatě jsem si nebyl jistý tvými city, ale ve svých jsem měl jasno, už i před chatou." řekl jsem a ona přestala brečet, zvedla svůj obličej a koukla na mě.

,,Miluju tě Seo-jin."