Bude hůř

II.

"Co je zločinecký třes?" zeptal si Liam, když Stiles startoval auto. Jeho nadšení z akce, do které ho Stiles přibral, bylo znatelné bez větší námahy. Já stála opřená o okýnko, zapřísáhlá, že Thea stopovat nejdu, ač mi to tentokrát Stiles ani nenabízel, protože se bál, že bych je prozradila.
Stiles se podíval na Liama, který držel v ruce formuláře s podpisy a když si jich všiml, vytrhl mu je z ruky.
"To je jedno." zkonstatoval znovu se snažil nastartovat jeep.
"Vážně do toho taháš Liama, který ani pořádně neumí stopovat?" zeptala jsem se nevěřícně. Celou tu dobu jsme se snažili držet Liamovu vlčí stránku pod pokličkou, ale Stiles měl v následujících hodinách úplně jiné plány. Po očku na mě hodil otrávený pohled a dál se věnoval jeepu.
"Dovol?" připomněl se Liam ze sedadla spolujezdce.
"Promiň Liame." omluvila jsem se mu za předešlou poznámku. Rozhodně jsem to nemyslela zle, jen jsem konstazovala, co bylo pravdou. Stilesovi se moje rozmluva nejspíše nelíbila, protože když motor konečně naskočil, opřel se o okénko a věnoval mi přísný pohled.
"Nikdo jiný z nadpřirozených mi nechce pomoct a ty ses, pokud vím, zapřísáhla, že Thea sledovat nejdeš. Superčich vlastně taky nemáš, takže i kdybys jít chtěla, vezmu Liama tak jako tak." zasadil se o své Stiles.
"Jste blázni." řekla jsem, stále kroutíc hlavou nad jejich zabedněností.
"Oba." dodala jsem a svůj pohled věnovala Liamovi. Ten si odfrkl a podíval se na opačnou stranu, asi aby se vyhl zbytečným komentářům.
"Kde u jeho domu zaparkujeme?" žbleptl Liam, ale ač mluvil na Stilese, stále hleděl jinam.
Já asi špatně slyším.
"U jeho domu?" zopakovala jsem po Liamovi. Stiles svraštil obočí a na pár vteřin propaloval Liama pohledem.
"My už pojedeme." oznámil mi, aniž by se vyjádřil k předešlé otázce.
"Stilesi-"
"Ne, Andreo, nic neříkej! Já jsem tu ten, co zná nadpřirozeno déle." zastavil mě, aniž bych vůbec mohla cokoli pronést. Zavrtěla jsem hlavou a ustoupila od auta, aby ti dva mohli konečně odjet, kam chtěli. Bylo zbytečné Stilese o něčem přesvědčovat. Dokud neměl v rukou důkaz, neplatila pro Thea presumpce neviny.

Do školy jsem došla včas a nějakým záhadným způsobem se mi podařilo vyhnout paní Martinové. Měla bych obrovský problém, kdyby se dozvěděla, že jsem místo slibovaného zubaře, jak jí to řekl Scott, byla za školou. A to jen kvůli rádoby problémům spojovaných s příchodem Thea.
Došla jsem až ke svojí skříňce a snažila jsem si jí odemknout, jenže číselná kombinace vůbec nefungovala. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, vůbec se mi nedařilo ji odemknout.
"Noták." zabrblala jsem a zkoušela to znovu. Nicméně skříňka se rozhodla, že už si k dnešnímu dni další věci na hodiny nevezmu.
Frustrovaně jsem si položila věci na zem a s volnýma rukama jsem se snažila všemožně natáčet a protáčet zámek, aby kód zahungoval. Bohužel, ani po pátém pokusu se nic nezměnilo. Zámek jsem pustila a o krok odstoupila, abych si ho mohla lépe prohlédnout a najít, kde je problém. Snažila jsem se vymyslet, jak jinak bych se ještě mohla do skříňky dostat, aniž bych musela hledat školníka. To by znamenalo další zameškanou hodinu a další starosti, kterých už tak bylo přes příliš.
"Potřebuješ pomoct?" ozvalo se kousek ode mě a já ihned obrátila svůj pohled od skříňky. Směrem, odkud na mě ona osoba mluvila, jsem spatřila Thea s vřelým úsměvem na tváři.
Celá nenadšená, že mě právě viděl, jak zápasím se skříňkou a nedokážu si poradit, jsem se na něj na oplátku také mile usmála.
"Popravdě, docela jo. Ale dost možná na to bude potřeba školník." řekla jsem a podívala se na zámek.
Chyba nemůže být ve mně, něco je s ním špatně. Možná se zasekl.
"Nejde ti otevřít?" zeptal se Theo a přešel vedle mě, takže jsme na záhadu zámku koukali oba dva.
"Bohužel." odvětila jsem a z jeho strany bylo slyšet pousmání se.
Přísahala bych, že v tu chvíli moje srdce muselo dělat takové skoky v rytmu, až to nebylo možné. Už jen to, jak zněl jeho smích, mi z nějakého důvodu vykouzlilo hřejivý pocit u srdce. Zněl šťastně, rozhodně mnohem lépe, než když jsme s ním mluvili v šatnách.
"Můžu to zkusit?" zeptal se a když jsem se na něj obrátila, kývl směrem ke skříňce.
"Určitě." přitakala jsem a on došel až k jádru problému.
"Číselný kód?" zeptal se po chvilce zkoumání zámku a obrátil se ke mně, stále s tím přátelským úsměvem. Bylo to tak něco úchvatného, až to nebylo možné. Čím to, že stihl za pár chvil získat tolik mých sympatií.
A jeho oči, v těch bych se dokázala utápět i hodiny.
"Šest, osm, jedna a devět." odvětila jsem, částečně při smyslech z té podívané. Jen svým úsměvem mě dokázal úplně odzbrojit.
Theo přikývl a začal zámkem pomalu otáčet na daná čísla. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem si neprohlížela, co bylo přímo přede mnou. Že měl co do síly by poznal každý, nejen vlkodlaci a ti, co o jeho druhé stránce věděli. Ač ke mně stál zády, bylo i přes tričko vidno, jak se na nich rýsuje jeden sval vedle druhého.
Když konečně použil všechna čísla, ozvalo se ze zámku podvědomé cvaknutí.
Znělo to až moc podezřele na to, aby skříňku tak lehce otevřel, když já sama s ní zápasila dobrých pár minut.
"Tak?" obrátil se k mojí maličkosti. Skutečně vedle něj byla otevřená skříňka. Nevěřícně jsem přešla blíž a podívala se na zámek.
"To je vtip? Já s tím bojovala snad věčnost!" zkonstazovala jsem a zkoumala, jak to dokázal.
"Občas to chce prostě štěstí." pronesl skromně.
"V tom případě ti mockrát děkuji, Theo. Zachránil jsi mě." poděkovala jsem mu a on přikývl. Ani jsem nečekala, jestli někam odejde, v rychosti jsem si přeskládávala věci ze skříňky a brala si ty, které jsem potřebovala na další hodinu.
"Stiles a Scott tě donutili jít k výslechu?" promluvil najednou zničeho nic a já se na něj otočila. Koukal na mě s pobaveným výrazem a já se taky usmála, i když bylo pravdou, že se mi dost ulevilo, že se nezlobí.
"Jo. Však ty víš, jak otravní dokážou být." souhlasila jsem.
Theovi na chvíli zmizel úsměv z obličeje.
"Osm let jsem je neviděl, hodně se změnili." pronesl a podíval se na opačný konec chodby. Patrně něco zaslechl.
"Asi půjdu. Scott by si mohl vyložit špatně, že tu ovlivňuji výslechovou porotu." zasmál se a podíval se zpátky na mě.
"Rád jsem tě viděl Andreo." rozloučil se a než jsem stihla cokoliv říct, zamířil k východu. Byla jsem v šoku z toho, že znal mé jméno. Zatím jsem neměla čas se mu představit.
"Počkej, jak znáš moje jméno?" křikla jsem přes chodbu, ale on už byl pryč a mně se odpovědi nedostalo.
Kdyby nezavonil mobil, asi bych se ještě nějakou chvíli dívala směrem, kudy Theo odešel. Volala Kira.
"Tvoje nejoblíbenější část Scottovi rodiny plně poslouchá, co máš na srdci." řekla jsem hned při přijmutí hovoru. Na druhé straně se ozval pobavený smích.
"Odpoledne budeme Maliu učit řídit a pak pojedeme na jídlo. Chceš s námi?" zeptala se a já zavázala. Ta část s řízením se mi moc nezdála, ale lepší plány na odpoledne jsem stejně neměla.
"Ale tak proč ne." souhlasila jsem nakonec a odpovědí mi byl Kiřin milý hlas.
"Dobře, tak se sejdeme doma."