Bude hůř

XIII.

"Už ses unavil?" zeptala jsem se, když Theo vrátil poslední činku zpět na své místo.
Strávil tu cvičením docela dost času a předvedl se v celé své kráse. Rozhodně jsem si ten pohled užívala.
"Já se měl unavit? Myslel jsem, že ty ses chtěla koukat." usmál se a vydal se k mojí maličkosti.
"To jo, ale z toho tě nemám moc pro sebe. Jestli mě chápeš." naznačila jsem obklikou, kam se mi celou dobu myšlenky ubíhaly a čekala, jestli pochopí.
"Alespoň sis okoukla, do čeho půjdeš." odvětil a nabídl mi ruku, aby mi pomohl se zvednout ze země.
"No to jo." zvedla jsem se s jeho pomocí na nohy. Za tu dobu v sedě mi úplně zdřevěněly.
"A vypadá to velmi slibně." dodala jsem s úsměvem, jak jsem se mu podívala do očí.
Ráda jsem mu čechrala ego, už jen z toho důvodu, že si to zasloužil. Možná, že sebědomí nezapřel ani bez mé pomoci, taková vlastnost se mi na něm však poměrně zamlouvala.
"Příjmám Vaši poklonu, slečno neMcCallová." pronesl Theo a na dramatičnosti přidal mírným úklonem.
Měl dobrou náladu, i navzdory tomu, že naše původní plány překazil kdosi s papíry pro Corbina.
Jediné, co mi na tom všem trochu vadilo, byl fakt, že i on začal používat přezdívku spojenou se Scottovým jménem.
"Ty ses toho taky chytil?" povzdechla jsem si.
Další, který mi říká neMcCallová. A nebo hůř, Andy od Scotta. Copak nemůžu být přirovnána sama k sobě? Musím být ve Scottově stínu?
Asi jsem musela. Scott vycházel s každým za dobře, každý ho měl rád. A to samé díky němu přenášeli na mě. Jisté výhody to mělo, i tak jsem si občas přišla jako ta druhá, ta nevýrazná, která buse vždy stát za Scottem.
Theo nic neřekl, jen se zasmál. Šlo mu jen o to mě provokovat. Že mi tenhle přívlastek není blízký si musel všimnout už dřív.
"Tohle není vtipný, já mám vlastní příjemní." zamračila jsem se.
Ozvat se s nesouhlasem bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat.
Theo nevypadal, že by ho mé sdělení nějak příliš zajímalo. Stále se usmíval, jen nadhodil otázku, aby se neřeklo.
"A to zní?"
"Torresová." odpověděla jsem mu.
Málokdo na téhle škole si to příjmení skutečně zapamatoval, pro většinu lidí, učitele nevyjímaje, jsem byla McCallová.
"Ale neMcCallová se k tobě hodí víc. Dává to smysl." zkonstazoval Theo.
Nemělo cenu o tom debatovat, moje přezdívka mi byla nejspíš souzená.
"Asi tě nedonutím s tím přestat?" zkusila jsem se zeptat ve snaze, že by se stal zázrak a on toho nechal.
Zavrtěl hlavou a sklonil se k zemi, aby sebral svou mikinu.
"Přesně tak. Nedonutíš." přitakal.
"Budu si na tebe taky muset něco najít." rýpla jsem si, aby bylo dost jasné, jak moc mi je ta přezdívka proti srsti.
"Jako co?" podivil se, zpříma mi hledíc do očí.
Úhel, pod jakým jsme si do očí hleděli se pomalu měnil, podle toho, jak se Theo narovnával.
"Něco, čím tě budu vytáčet." řekla jsem s naprosto kamennou tváří, i když uvnitř jsem držela smích. Chtěla jsem vypadat naprosto seriózně, i když v jeho přítomnosti nešlo držet emoce pod pokličkou.
"Můžeš to zkusit, ale já se jen tak nedám." uzavřel téma přezdívky.
Ač jsem se snažila přijít na něco, čím bych mu to jeho popichování vrátila, nepřišla jsem na jedinou věc, která by ho štvala a zároveň se dala použít jako oslovení. Asi měl víc štěstí a trpělivosti, než já.
"Šplhala jsi někdy?"
Z dumání mě vytrhla jeho otázka.
"Párkrát ve škole, ale nic extra." přiznala jsem.
Nebyla to zrovna moje parketa.
"Stěna je zítra volná, chceš to jít zkusit?" otázal se.
Pohled, kterým svou otázku doplnil, přidával na tom, abych na jeho nabídku kývla. Kdykoli takový měl, stála pak další akce za to.
Teď máš jedinečnou příležitost ho trochu naštvat, využij jí. Napadlo mě.
Mohla jsem mu jeho popichování vrátit.
"To je ten tvůj čas pro nás dva?" zasmála jsem se.
Theo byl však soupeř, se kterým jsem se nemohla rovnat.
"Jestli jsi proti, můžeme jít stereotypně na jídlo. Jen jsem si myslel, že tohle rande už je ohrané."
Na svůj záměr jsem úplně zapomněla, jen co to pověděl. Tím, že to úplně otevřeně řekl, si získal mou pozornost natolik, abych upustila od svého záměru.
"Rande?" zopakovala jsem.
"Máš jiný důvod, proč bych tě někam zval?" pronesl s pobavením.
"Vlastně asi ne." odvětila jsem. Jen jsem se svou předešlou otázkou chtěla ujistit, že jsem se omylem nepřeslechla.
"Takže to rande na stěně platí?" pozvedl Theo obočí. Evidentně jsem nebyla jediná, kdo se potřeboval ujistit.
"Jasně." usmála jsem na něj.
Ať byl čas strávený společně jakýkoli, brala jsem ho všema deseti.
S Theem jsem si rozuměla jako s nikým jiným, cítila jsem se úplně jinak. Možná to bylo tím neustálým utajováním, a tak adrenalin pokaždé, když jsme se společně někde zašili, jen podporoval vzájemný chtíč.
"Budu se těšit." pronesl klidně.
Stál přímo přede mnou, opět jsem vnímala ten výškový rozdíl mezi námi.
"A udělej mi laskavost..." začal s podezřele vysokým úsměvem. Svýma rukama si mě za boky přitiskl až úplně k sobě.
"Nech si tyhle legíny." ušklíbl se a jeho pohled sjel o kousek níž.
Tak odtud vítr fouká.
"To nezaručím." pokročila jsem rameny se stále zářivým úsměvem na tváři.
"Věčná škoda." zamračil se, i tak však úšklebek neopustil jeho tvář.
Mezi námi bylo něco zvláštního, co se mi stále nepodařilo rozluštit. Když jsem párkrát porovnávala můj vztah s Jammiem a s Theem, přišlo mi na nich něco odlišného.
Vztah s Theem měl něco navíc. A nebyla to jen ta jeho vlčí stránka.
Něco mě jednoduše nutilo s ním být pořád, stále ho chtít mít u sebe, nebýt bez něj ani minutu. Začátek? Možná to bylo tím. Ještě jsme spolu nebyli tak dlouho, abychom si vzájemně lezli na nervy. Naopak, čím více jsem s ním byla, tím více jsem ho vedle sebe potřebovala. Stal se mojí slabostí.
"Puberto." popíchla jsem ho a prsty mu na hrudi vytvářela jakési obrazce. Tak málo dneska stačilo a mohla jsem se jí dotýkat bez té omezující látky přes ní.
"Rád se koukám na to, co je moje." zkonstazoval hrdě. A nelhal.
Moje srdce patřilo jen jemu. Jemu a nikomu jinému. A jakmile si získal moje srdce, patřilo mu i všechno ostatní.
"Zvládneš se na dnešní noc utrhnout?" začal úplně nové téma.
Pohled jsem od hrudi zvedla k jeho očím.
"Kam?" otázala jsem se překvapeně.
"Mohla bys spát u mě. To je jediné místo, kde ti můžu zaručit, že se neprozradíme."
Tou nabídkou mi vyhoupl koutky do zavratných výšin. Až moc dobře jsem věděla, pro co budeme mít věčer prostor. Tu idelku kazil jen fakt, že jsem si musela vymyslet sakra dobrou výmluvu, proč nebudu dneska spát doma.
"Ráda bych ti řekla, že můžu, ale musím se zařídit podle toho, kdo bude doma. Zkusím si něco vymyslet." řekla jsem sklesle.
Teta ani Kira překážka nebyly, horší by to bylo se Scottem. Ten by poznal jako nic, že jim všem lžu do očí.
"Mohla by tě vykrýt ta, co se byla ptát na Scotta." předhodil mi Theo dnešní konverzaci s Nicol.
"To asi mohla." přitakala jsem.
Nicol se prakticky s nikým ze smečky nebavila. Kdybych se k ní měla na večer zašít, jestli jsem tam skutečně byla, nebo ne, to by se asi nikdo nedozvěděl.
"Uvidím, co zvládnu." dodala jsem odhodlaně.
Pro dnešní večer jsem měla v plánu udělat maximum, abych se k Theovi vůbec dostala.
"Cokoli." povzbudil mě Theo. Jeho důvěra ve mě mě zahřála u srdce.
"Snad to teď není naposled, co tě u sebe takhle mám." pronesl nakonec, když se ke mně skláněl k polibku na rozloučenou.
"Taky v to doufám." souhlasila jsem.
Pak už pro slova prostor nebyl.