Bude hůř

XIV.

Ráno mě bral Scott do školy autem. Kira se v průběhu noci sbalila a odešla domů, ráno měla jít pomoct svému tátovi nanosit bedny s nějakými výukovými pomůckami do školy. Se Scottem se minuli asi jen o pár minut. Prý našel v nemocnici další chiméru, k naší smůle už ne živou. I když zůstávalo otázkou, jestli to vážně byla smůla, nebo z pekla štěstí.
Na parkovišti Scott zastavil auto hned vedle jeepu, což znamenalo, že Stiles už byl ve škole také. Nejspíš nechal hlídání těla jen na Theovi.
Pro mě to bylo znamením, že se s Theem dneska ve škole jen tak nepotkám a s největší pravděpodobností ani nebudeme mít čas pro sebe. A zrovna takové zjištění mě to nepotěšilo.
Kdyby Stiles nepotřeboval asistenci, mohli jsme spolu být už včera.
"Takže Hayden je chiméra?" zeptala jsem se při vystupování z auta, dostatečně tiše na to, aby nás neslyšel nikdo kolem.
"Jo. Liam to včera zjistil. Prý ji dokonce pronásledovali ti doktoři." souhlasil Scott.
Jak na to Liam přišel mi bylo záhadou, nicméně jako jediný ze smečky našel stále živou chiméru.
A jak jsem znala Scotta, měl v plánu se snažit co nejurputněji, aby to tak i zůstalo.
"A máme nějaký plán?" pokračovala jsem v konverzaci.
Scott zamkl auto, hodil klíče do batohu a společně jsme se vydali ke škole.
"Ano. Schováme ji ve škole. Sbíhají se tu telurické proudy, doktoři budou oslabení. Navíc Parrish znásobí sílu rušičky signálu, abychom jim zabránili se k Hayden dostat." vysvětloval ochotně.
Plán měl propracovaný, to se muselo nechat.
"To zní slibně. Rozdělíme se tu nějak?" otázala jsem se. Určitě by k nějakému dělení došlo, jen jsem chtěla vědět, k jakému.
"No, Andreo, spíš jsem myslel..." začal Scott sklíčeně.
Otráveně jsem na něj otočila hlavu.
Notak Scotte, to ne. Já nechci zůstat doma, když vy budete zachraňovat Hayden.
"Měla bys zůstat doma."
Ten verdikt mi byl nad slunce jasný, ještě než ho řekl. Opět jsem byla podle plánu zašitá doma, aby se náhodnou něco nepokazilo. Největší akce, do které mě kdy Scott pustil, bylo hledání ztraceného Liama. A tím všechno dobrodružství definitivně skončilo.
"Zase?" postěžovala jsem si. Scottův soucitný výraz prozrazoval, že mě chápe. Jeho potřeba mě chránit však byla na prvním místě.
"Bude to nebezpečné. Ani Stiles tu dneska nebude, bude hlídat s Theem u veteriny. Nechci, aby sis ublížila, když to není smrtelně důležité. Zvládneme to s Lydií, Maliou a Liamem sami." trval stále na svém.
"Já vám chtěla pomoct." žadonila jsem, ale Scott zavrtěl hlavou.
"Nejvíc mi pomůžeš, když se o tebe nebudu muset bát." zkonstazoval nakonec.
Povzdechla jsem si. Dneska to jako žádné větší dobrodružství nevypadalo.
"Nadšená z toho nejsem." pronesla jsem a udržovala stále Scottovu rychlochůzi.
"Ale máš moje slovo." dodala jsem.
Konec konců, raději být doma, než někde pomáhat na vlastní pěst. Párkrát se mi taková pomoc pěkně nevyplatila.
Liam by mohl vyprávět, jak nás vzal v noci ven do lesa a málem nám roztrhal cizí vlkodlak. Scott mu to tenkrát dal pořádně sežrat, týden jsme se nesměli vídat.
"Kdybys byla Stiles, nevěřil bych ti tenhle slib ani v nejmenším." zasmál se Scott a otevřel dveře do školy.
"Máš štěstí, že jsem příbuzná s tebou a ne s ním." opětovala jsem mu úsměv.
Na chodbě jsme se rozloučili a Scott zamířil na opačnou stranu, než já. Chtěla jsem si ještě zajít pro něco do kantýny, než mi začne hodina. Doma jsem toho pro zaspání moc nesnědla, v autě měl Scott jen nějaký podezřele vypadající bonbon, který jsem raději nezkoušela.
Celá chodba byla i na ráno docela prázdná, přitom do začátku hodiny zbývala necelá čtvrt hodina. Některé obličeje jsem rozeznala ze společných hodin, jiné mi byly známé z potkávání se na chodbách a v knihovně.
"Andy?" houkla na mě Malia, když jsem jí míjela u skříněk. Měla plné ruce knih, sešitů a těžko říci, čeho všeho dalšího.
"Ano?" ujistila jsem se, že skutečně myslela mě.
A to byla chyba. Pár rychlými kroky stála u mě a začala mi všechny věci ze svých rukou podávat.
"Mohla bys prosím tohle..." oznamovala, jak skládala jednu věc na druhou. Tou vahou mě až začínaly bolet ruce.
Kolik toho proboha je? To vykradla knihovnu? Pomyslela jsem si.
Těžko bych všechnu tu literaturu tipovala na Maliu. Knihám se téměř vyhýbala.
"Předat Stilesovi?" řekla a položila na vrch pár posledních papírů. Že se jednalo o pořádnou věž se nemohla hádat.
"Já ale nevím, kde je." postěžovala jsem si.
Ji to však nijak netrápilo. Mile se usmála a poplácala mě po rameni.
"Nevadí, jsi šikovná holka, poradíš si. Díky."
"Malio počkej!" křikla jsem po ní, ale vypadala, že má na spěch. Mířila ven ze školy, možná doma něco zapomněla.
To nic neměnilo na faktu, že mi předala něco, co jsem vůbec nechtěla.
"Malio!" zkusila jsem na ní zavolat ještě jednou, s ní to však ani nehnulo. Vyběhla ven ze školy, dveře se za ní stačily párkrát zhoupnout v pantech.
"To snad není možný." zanadávala jsem si. Už tak jsem byla v časovém skluzu.
Kde mám teď  najít Stilese? Neznám jeho hodiny, netuším, kde může být. A že on může být naprosto kdekoli.
Stočila jsem pozornost k materiálům v mých rukách. Největší kniha byla nejvýše, a tak jsem si na hřbetě mohla přečíst její název.
"Lháři a jejich řeč těla."
Že mě to nepřekvapuje. Mumlala jsem si v hlavě.
Rozhodně ty knihy patřily do rukou Stilesovi. A pravděpodobně si je bral kvůli svému podezření vůči Theovi. Sice se přede mnou tvářil, že už ho to pustilo, ale u něj si jeden nikdy nemohl být jistý.
"Liame!" křikla jsem po něm.
V mém zorném poli se mihl společně s Hayden v patách. Napadlo mě, že by svým čichem mohl Stilese vystopovat a ušetřit mi tak spoustu práce s hledáním.
"Viděl jsi někde Stilese?" vychrlila jsem na něj, když jsem ty dva doběhla. Držel Hayden na za ruku a vedl jí kamsi do středu budovy.
"Bohužel ne." odvětil suše.
"A zvládneš ho najít? Nějak?" poprosila jsem, ale on se na mě obrátil s omluvným výrazem.
"Já bych vážně moc rád, ale spěchám." řekl a já z chůze na místě zastavila.
Nemělo cenu se těch dvou držet, když mi nemohli pomoci.
"Jo..." povzdechla jsem si smutně.
"Promiň!" ozval se ještě na dálku Liam.
Hayden celou dobu mlčela. Musela se po tom zjištění, že je chiméra, pěkně orosit. Děsivé bylo, že ona sama nevěděla, že by doktory kdy viděla.
Co když se tohle samé stalo lidem v mém okolí? Poznala bych, kdyby se to stalo mně? A jakto, že když byl proces inkubace zahrabání pod zemí, Hayden nikdo nepostrádal?
Myšlenky se mi točily v hlavě jedna za druhou, jak jsem sledovala ty dva odcházet pryč.
"Dobrý, já použiji svůj šestý, Stilinski na útěku, smysl." zamumlala jsem si pro sebe, než jsem smířeně s hromadou čehosi pro Stilese vešla do třídy. Najít jsem ho musela až po hodině.