Bude hůř

XVIII.

"Která strana je tvoje?" zeptal se Theo, když jsme přišli k němu do pokoje.
Byla jsem dost unavená na to, abych odmítla něco k večeři a rovnou se přemístila až do mojí dnešní noclehárny.
"Necháš mě si vybrat?" usmála jsem se, když Theo odkládal věci na skříňku vedle své postele.
"Je mi jedno, kde spím." odvětil.
Protože stál blíže ke dveřím, rozhodla jsem se si vzít opačnou stranu, abychom zbytečně nepřebíhali z jedné strany pokoje na druhou.
"Třeba ta u okna." pokrčila jsem rameny.
"Jak si dáma přeje." ušklíbl se Theo.
"Aby ses nepřetrhl." rýpla jsem si a sledovala, jak prohodil menší polštář s větším. Nějak mi těžkla víčka a také mi bylo za celý den v džínách už pěkně nepohodlno, takže jsem měla v plánu skočit do pyžama, jak jen nejrychleji to půjde.
"Podáš mi to pyžamo, prosím?" poprosila jsem ho s úsměvem.
Přikývl a z tašky, kterou jsem si z domova přinesla, vyndal úhledně poskládaný komínek prádla. Jen co jsem si ho od něj přebrala, rozložila jsem si triko i kalhoty na postel.
"Spíš běžně v teplákové soupravě?" zasmál se, prohlížejíc si věci, které se na posteli ukazovaly světu.
Věnovala jsem mu dlouhý upřený pohled, s tou nejvážnější tváří, jakou jsem dovedla.
"Bydlím v domě, kam si každý chodí jako na nákupy. Co myslíš?"
Má slova už blíže pravdě být nemohla. Nejednou mi někdo uprostřed spánku vtrhl do pokoje bez varování. Specialista na to býval především Liam, který nikdy ani neklepal, jen otevřel dveře a vstoupil dovnitř.
"Tady můžeš spát jinak." nadhodil Theo s úsměvem a přešel z protější strany pokoje ke mně. Zrovna jsem si sundala džíny, vršek těla však stále plně zakrývalo volné triko.
"Jak?" podivila jsem se nechápavě. Nějak jsem netušila, kam svojí poznámkou směřoval.
Theo si stoupl přímo přede mě a džíny, které jsem držela v ruce, mi vzal. Poměrně úhledně je odložil na postel vedle nás, než mi opět hleděl do očí.
"Třeba nahá." pronesl, poznámka s podtextem stále dopomáhala k jeho úsměvu.
"To mě asi budeš muset hodně přemlouvat. Já na tyhle věci moc nejsem." zavrtěla jsem hlavou, ani já se úsměvu neubránila.
Co bych mu tu příležitost dala zadarmo? Jen ať se snaží.
"Na přemlouvání jsem mistr." pochválil se Theo.
Sebevědomí mu rozhodně nechybělo, možná právě to bylo celým kouzlem jeho osobnosti.
"Všimla jsem si." souhlasila jsem s ní. Ostatně na Coreyho jeho domlouvání zafungovalo na výbornou.
"Navíc ještě musím dodržet svůj slib, protože jsi to doma skutečně přetrpěla." dodal a jeho ruce si našly místo na mých hýždích, které téměř žádná látka nezakrývala.
Uvnitř jsem opět jásala jako malá. Celé se to zdálo jako ten nejlepší sen, přitom vše bylo skutečné.
"Tak se čiň. Zatím jen mluvíš a skutek utek." popíchla jsem ho trochu. Opět se mi zpátky vrátila všechna energie, o které jsem si myslela, že už jí nemám a jinak než spánkem ji zpět nezískám.
Byla jsem Theovi tak blízko, jak jen jsem si celý den přála a cokoli by komukoli z nás přišlo na mysl, to jsme také směli. Kupodivu ani dnes neměl rodiče doma a já ten fakt uvítala, ačkoli jsem ve skrytu duše toužila poznat alespoň jednoho z jeho rodičů.
"To je výzva?" pozvedl obočí, svým pohledem jako by ve mně dokázal číst.
"Možná?" naklonila jsem tázavě hlavu.
Chtěla jsem vše nechat čistě na něm, ostatně už z posledně jsem věděla, že to přináší své ovoce a i když je po jeho, já z toho profituji také.
"Dobře." pokýval hlavou a jeho ruce se po mé kůži přesunuly až pod lopatky. Zřejmě se rozhodl, že všechen zbytek oblečení musí pryč, podprsenkou počínaje.
Během pár chvil byla na zemi ona i mé triko, Theo rozhodně s ničím neotálel. Já mu jeho prudkost nijak nedopírala, oba jsme chtěli to samé. A oba jsme to chtěli hned.

Po noci mě vzbudil teplý dech na holé kůži. I v polospánku jsem rozeznala, že je můj krk zasypáván polibky, rozhodně jsem lepší probuzení žádat nemohla.
Zhluboka jsem se nadechla a protáhla se. Rychlé vstávání nebylo nic pro mě, potřebovala jsem chvíli čas, abys se probrala úplně.
"Dobré ráno." připomněl Theo svou přítomnost.
Jistě, vždyť já vlastně přestávala u něj. Vzpomněla jsem si.
S námahou jsem přes množství světla otevřela oči a zamžourala směrem, odkud zněl Theův hlas.
"Dobré." odvětila jsem rozespale.
"Kolik je hodin?" zeptala jsem se, když jsem se celá obrátila čelem k němu. I přes ne úplně otevřené oči jsem poznala, jak široký úsměv Theovi zdobí tvář.
"Tak akorát, abychom všechno stihli." pronesl, na holé kůži na boku jsem cítila, jak se jeho ruka pomaličku posouvá níž.
"My musíme něco stihnout?" otázala jsem se nechápavě. Nebyla jsem dost vzhůru na to, abych rozuměla jeho hádankám.
Theo se ušklíbl a jeho ruka se zastavila na vnitřní straně mého stehna, až podezřele vysoko.
"Teoreticky se jen nasnídat, obléknout a dojít do školy. Ale mám lepší nápad, jak si zpříjemnit ráno." vysvětlil, prsty jemně předjížděl po kůži sem a tam.
Ani já se neubránila úsměvu a s radostí mu opětovala polibek, když se ke mně naklonil, aby nám oběma znevšednil ráno.
Při nádechu jsem všude kolem cítila jeho vůni, ani jsem nemusela být vlkodlak. Měla jsem se jako v ráji.
"Tak odtud vítr fouká." pronesla jsem, když mi došlo, proč vstáváme dřív. Ovšem stěžovat jsem si nemohla, lepší ráno bych si mohla přát jen stěží.
"A to mě budíš jenom kvůli tomuhle?" neodpustila jsem si, jak jsem mu hleděla do očí.
"Jenom?" pozvedl dotčeně obočí.
"Takhle jsem to samozřejmě nemyslela." ujistila jsem ho. I mně se ta představa líbila.
"Takže souhlasíš, že..." ušklíbl se, ani se neobtěžoval dokončit odpověď. Vlastně by stejně byla k ničemu. Jednal mnohem rychleji, než mluvil a já si užívala být středem jeho zájmu.