Bude hůř

IX.

"Za jak dlouho se zahojí?" zeptala jsem se Thea. On jako vlkodlak v tom měl přehled, uměl si lépe než já přestavit, jakou dobu bude u Scotta hojení trvat.
"Zítra budou v pohodě." odvětil a opřený o opěradlo sedačky, stejně jako já, ty dva pozoroval, jak spokojeně oddechují. Ani Scott se už bolestně nepřevaloval ze strany na stranu.
"Nebo alespoň Scott. Nevím, jak to má s hojením Kira." dodal a narovnal se.
"Teď už asi můžu domů. Máš tu ty dva, potřebují klid a ty by ses taky měla vyspat."
Při pohledu na něj mi bylo jasné, že tady se naše názory budou rozcházet. Lhát nemělo cenu, poznal by to, a tak jediná cesta byla přiznat, že dnešní noc asi jen tak neprospím.
"Nevím, jestli půjdu spát. Radši bych na ně dávala pozor. Nevypadají moc dobře." řekla jsem a obrátila jsem se zpátky na ty dva. I když leželi klidně, na Scottovi byly rány stále dost zřetelné.
"Běž si lehnout, oni to zvládnou. Když došli až domů, jsou z nejhoršího venku." uklidňoval mě Theo starostlivě.
"Navíc ty spánek potřebuješ. Ti dva jsou za chvíli fit, ale ty ráno nevstaneš." přidal svou poznámku, kterou jen zdůvodnil, že já jsem tu vlastně ta, co by se měla šetřit.
Otrávené povzdechnutí jsem neskrývala. Zněl úplně stejně jako moji rodiče.
"Co ty povzdechy? Nenuť mě tě jít uložit, abych si byl jistý, že se nepřipravuješ o spánek." usmál se Theo.
Do jisté míry ty jeho průpovídky měly váhu, jenže v jistém bodě selhávaly. Zněl jako rodič, přitom to, co se bude dít za zavřenými dveřmi, ovlivnit nemohl.
"Zníš úplně přesně jako moje máma." neodpustila jsem si a jeho obočí se přiblížila až nebezpečně blízko k sobě.
"To asi nebude kompliment, co?" zamumlal a přeměřoval si mě pohledem, když zakládal ruce na hrudi.
"Ne." zasmála jsem sem.
Theo vyměnil zamračený pohled za přátelský.
"Mazej nahoru se vyspat." pronesl starostlivě a jednou rukou mě pohladil po zádech.
"Jestli tě to uklidní, zůstanu tady ještě dvě hodiny. Za tu dobu bude Scott už úplně zahojený a z problémů venku." nabídl se, aniž bych ho o to musela žádat.
"Nechci tě tu držet. Nemáš za povinnost je hlídat, navíc by ses měl vyspat i ty." odvětila jsem.
Jeho návrhu jsem si vážila, jenže tohle by už přesahovalo jisté pomyslné hranice. Nemohl na úkor smečky šidit sebe.
Přesně teď by tu měl stát Stiles a pozorně sledovat Theovo chování. Konečně by mu sklaplo.
"Myslím, že o dvě hodiny spánku méně mě nezabije." zkonstazoval Theo s úsměvem.
Nezbývalo nic jiného, než nabídku přijmout. Ostatně jsem byla víc než ráda, že na ně dohlédne, aby se něco nepokazilo.

Seběhla jsem schody jako blesk. Už na nich jsem cítila, jak se domem line lahodná vůně palačinek. Melissa byla pravděpodobně doma z práce a dělala nám snídani, než vyrazíme do školy.
"To je vůně!" sdělila jsem hned, jak jsem zahlédla, jaké je v kuchni živo.
"A třetí princezna je také vzhůru." řekla teta a položila na linku talíř s čerstvě hotovými palačinkami. Ještě se z nich kouřilo, ale i tak jsem sáhla po marmeládě vedle nich a nečekala, než vychladnou.
"Pomalu, jsou horké." varoval mě Scott, ale já si z toho však nic nedělala.
"To nevadí."
"Spálíš si pusu Andreo."
"Tak ať. Za tu chuť to stojí." nedala jsem se odbýt.
Tohle bych mohla snídat každé ráno.
"A tyhle jsou poslední."
Teta k nám položila talíř plný palačinek a sporák vypnula. Musela se s nimi trápit už pěkně dlouho, když teď měla vše hotové.
"Jdu si lehnout. Kdyby cokoli, nebuďte mě." pronesla žertovně, všem třem nám dala pusu na čelo a pak se odebrala k sobě do ložnice. Bylo hezké, že ač já ani Kira jsme nebyly její, dodržovala s námi stejné rituály, jako se Scottem.
"Podáš mi marmeládu?" poprosila Scotta Kira, když měla v plánu si namazat palačinky.
"Samozřejmě." souhlasil a posunul sklenici s marmeládou k ní.
Oba vypadali naprosto v pořádku.
"Co vy dva? Už jste v pohodě?" pozvedla jsem obočí.
Raději jsem se jich zeptala. Jejich vzhled byla jedna věc, ale to, jak se cítili, byla věc druhá.
"Už jo. Já se zahojil a Kira se z toho vyčerpání taky vyspala." odvětil Scott s úsměvem.
Theo měl pravdu. Stačila jedna noc a byli jako rybičky.
"Bylo to hrozné, nechápu, že jsem byla schopná vůbec dýchat." přidala se Kira k rozhovoru.
"Vypadali jste strašně, nebudu vám lhát." ušklíbla jsem se a oba se tomu zasmáli. Naštěstí měli smysl pro humor a dokázali se i o vážnějších věcem bavit s nadhledem.
"Taky jsem se tak cítil." dodal Scott, než si ukousl sousto.
"Co Theo? Kdy odešel? Úplně jsem to zaspal." mluvil přes palačinku.
Jen jsem pokrčila rameny.
"Asi v jednu. Ale nevím, taky jsem šla spát, když vás tu ještě hlídal."
Kdy vlastně odešel? Myslela jsem, že mě vzbudí alespoň zvuk odjíždějícího auta.
"Musím mu poděkovat." zahlásil Scott rozhodně.
"Musíme." opravila ho Kira.
"Máš pravdu, musíme." souhlasil a dal Kiře pusu na čelo. Hřálo na srdci ty dva pozorovat. Láska z nich přímo sršela.
"Jsem mu vděčný, že tu byl. Ale nechápu, proč on. Kde byla Malia?"
Scott se netvářil zmateně o nic méně, než když tu Thea včera viděl poprvé.
"To bych taky ráda věděla. Volala jsem jí několikrát a do teď se mi neozvala."
"Možná byla unavená z toho učení v knihovně a usnula." zastala se jí Kira.
Ačkoli to byla možnost, měla jsem pochybnosti, že zrovna Malia by usnula tak tvrdě, že by mobil neslyšela.
"Možná." řekl souhlasně Scott, než jsme se všichni opět pustili do jídla.