Bude hůř

XIX.

"Theo?" zastavila jsem ho na chodbě. Výjimečně jsem dnes neřešila, jestli nás někdo uvidí, jinou šanci na promluvení si bych beztak určitě nedostala.
"Můžu s tebou mluvit?" zeptala jsem se, hned jak jsme poodstoupili stranou.
Theo přikývl a dal mi dostatek prostoru na vyjádření.
"Mám jet v pátek na zápas. Je to na celý víkend a budeme tam ubytování v nějakých hotelech, nebo tak podobně. Nevím, jestli tam jet, nebo ne. Napadlo mě, že bys tam za mnou mohl přijet a zůstat až do konce týdne."
Možná jsem chrlila jednu informaci za druhou, jenže čím rychleji jsme to vyřešili, tím dříve jsem mohla Nicol říct své finální rozhodnutí.
"Co učitelé?" nadhodil bez jediné mimiky v obličeji. Příliš se netvářil, že by snad nechtěl jet také.
"Trenér bude spát v protějším hotelu a já budu v Toscanu s nějakou holkou, víceméně se ani neznáme. A pokoje jsou samostatně." sdělila jsem, co mi předešlou hodinu vykládala spoluhráčka a doufala, že mi nějaká zásadní informace nevypadla.
Theo sice přikývl, na tváři měl však stále svůj kamenný výraz.
"Nevím. Rád bych ti řekl ano, ale netuším, co je v plánu na víkend." pokrčil rameny nakonec.
To nezní jako moc dobrá zpráva.
"Vždyť já tě nenutím. Jen jsem se chtěla zařídit podle tebe. Sama tam být nechci." usmála jsem se. V hlavě se mi začaly rýsovat všechny možné způsoby, jak Nicol oznámit, že nikam nejedu. Nelíbila se mi představa být na dvě noci sama v nějakém naprosto neznámém prostředí.
"Jak daleko to je?" otázal se.
"Asi dvě hodiny jízdy." pokrčila jsem rameny. S přesností bych to určit nemohla. Pamatovala jsem si, že Scott jezdil na podobné místo s lakrosovým týmem a vždy říkával, že je ta dvouhodinová cesta za trest.
"Přes den budeš mít určitě plány, tak na noc bych tam mohl dojet. Čtyřikrát sem a tam, alespoň se projedu." mrkl na mě Theo.
Ta tvoje nekonečná ochota. Co víc bych si mohla přát?
"Ale jestli nechceš, já tam nemusím jet. Vezmou za mě náhradu." ujišťovala jsem ho. Lichotilo mi, že by tam jel jen kvůli mně, ale proti jeho vůli jsem to dělat nechtěla. Tolik jsem od něj chtít nemohla.
"Jen jeť." přikývl.
Vděčně jsem se na něj usmála. Nebýt těch lidí na chodbě, radostí bych mu dala pusu.
"Já si to vyberu později." dodal ještě, než nás zazvonění donutilo se rozdělit.

Překvapilo mě, že teta svolila. Dokonce podepsala i papír se souhlasem volného pohybu po městě bez dozoru. Tušila jsem, že jí k tomu přemluvil Scott, protože za ní celý zbytek den od onoho sdělení chodil jako ocásek. A já mu za to byla vděčná. Theo přislíbil, že se hned první večer dostaví a přespí tam se mnou až do neděle. Přes den si prý něco najde, večer budeme trávit spolu. Znělo jako idelka společného víkendu. A ani ostatní ze smečky proti mému výletu nic nenamítali. Teda ti, kteří to věděli. Malia se mi celou dobu úspěšně vyhýbala, jako kdyby se snad bála mluvit. Jindy bych to řešila, nyní jsem měla svých starostí dost.
Ač jsem si balila poctivě celý zbytek týdne, den před odjezdem jsem zjistila, že jsem si nechala dres s číslem ve škole. Tím všechny průšvihy začaly.
Další na řadě pak byl pozdní příjezd k autobusu, protože Scott si nastavil upozornění o hodinu později a mně volala vyděšená Nicol, kde jsem. Samozřejmě mi pak dal kouč sežrat, že jsem zdržela celý tým a posadil mě úplně dopředu, jen aby si měl zbytek cesty s kým povídat. A druhý trenér? Ten si jel svým autem.
Následný a největší šok byl samotný příjezd k hotelům. Vše se zdálo v pořádku, než jsme v ulici plné vzhledných budov zastavili u těch, které se vzhledem trochu lišily.
"Tak děvčata, jsme tady. Tohle budou vaše království!" rozevřel kouč ruce do široka. Pro mou smůlu se rozplýval jen nad dvěma spojenými hotely na jeho straně. Toho naproti, s nepřehlédnutelným nápisem Toscano, si nevšímal.
"Vypadají pěkně." obrátila se na mě Vanessa.
"Jo, ty vaše jo." řekla jsem otráveně. Letmo jsem zahlédla soucitný pohled Nicol, která si také stihla povšimnout té nádhery za našimi zády.
"To je jak kdyby tu desítky let nikdo ani nehnul prstem." podotkla a když jsem se na ní obrátila úplně, kývla směrem k mému hotelu.
"Vevnitř to bude lepší." nesouhlasila s ní Vanessa.
"Doufám v to." odvětila jsem. Chtěla jsem jejím slovům věřit a držela se i té nejposlednější naděje. Jenže ono to lepší nebylo.
Vnitřek byl stejně zoufalý jako venek, možná jen recepce působila útulně. Šíleně jsem litovala, že jsem do toho nápadu vůbec šla. Kdybych zůstala doma, v klidu bych si hověla v mně dobře známém a především žitelném prostředí.
Celé to už nemohlo být horší.