Bude hůř

XX.

Další den se mi školy vstávalo těžko. Za celý víkend jsem toho moc nenapsala, veškerá energie padla na zápas. Navíc se dalším bonusem stalo rozbité auto, takže jsme se Scottem ráno museli do školy po svých.
Ani tam to nebyla žádná sláva. Za jeden víkend se stihla smečka poměrně dost odcizit. Jediný, s kým Scott tak nějak udržoval kontakt, byl Liam. A to ze strachu, aby se mu nic nestalo. Občas si také něco málo napsal s Lydií, ale jen co jsme přišli do školy, jako kdyby se ti dva neznali.
Celý den se mi příšerně táhl. Liam pro Hayden úplně zapomněl, že existuji a nechal se na zbylé dvě pololetní práce napsat s ní. Navíc mi obsadila i místo a já tak byla nucená si sednout vedle Lionella, který si to vyložil tak, že ony dva projekty budeme dělat společně. Ve slušnosti jsem ho vyvedla z omylu a doslova uprosila Masona, aby se vykašlal na svého parťáka a byl se mnou. Kupodivu byli Lionell a Corbin docela dobří přátelé a oni jeden z nich proti mému návrhu nic nenamítal.
Byl to jednoduše den plný stresu, který se nořil z každého zákoutí a na každém kroku. O co víc, stále jsem myslela na Thea. Neměla jsem o něm jednu jedinou informaci, jako kdyby se po něm slehla zem. Vyhýbali jsme se sobě až do obědní pauzy, kdy mě konečně oslovil u skříňky, během toho, co jsem si skládala věci.
"Ahoj." usmál se, opřený o skříňky.
Chvilku jsem se odmlčela, než jsem ho pozdravila nazpátek.
"Ahoj. Už jsem se bála, jestli vůbec žiješ."
Nemohla jsem si to odpustit. Ne proto, že bych ho chtěla naštvat. Jenže jsem se cítila, jako bych mu nestála za celý víkend ani za jednu zprávu.
"Od pátku ses neozval. Žádná zpráva, hovor, nic. Měla jsem o tebe strach." obrátila jsem se na něj se zamračeným obličejem.
Zavrtěl hlavou a dovolila bych si tvrdit, že se možná trochu ušklíbl. Jestli to přišlo vtipné jemu, mně tedy rozhodně ne.
"Promiň, měl jsem toho hodně." hájil se.
Jistě, jak jinak. Pomyslela jsem si.
Nechtěla jsem na něj být nepříjemná hned při prvním setkání. Konec konců, on se ke mně celou dobu choval hezky. Možná jsem tak trochu žárlila, že jsem skoro tři dny nevěděla, co dělá. A dopomáhala tomu i atmosféra, která celý den doprovázela.
Všechny podezřívavé myšlenky jsem hodila stranou a snažila se je ignorovat. Nemělo cenu si kazit náladu ještě více.
"Něco se smečkou?" zeptala jsem se, i když mi bylo jasné, že od doby, kdy přivezl Liama a Hayden, spolu smečka pořádně nemluvila.
"Spíš osobní." pokrčil rameny.
"Ale neřešme mě." usmál se a pohledem letmo proletěl chodbu. Už jsem až tolik nešílela z představy, že by nás spolu měl někdo viděl. Theo dokázal najít krycí historku naprosto pro všechno.
Přestal se opíral o skřínky vedle nás a přešel blíž ke mně. Zase jsem k němu musela zvednout hlavu, jak malá jsem oproti němu byla.
"Prý jste vyhráli sezónu?" vytáhl nové téma na stůl. Musela jsem s ním souhlasit.
"Jo, oficiálně poslední zápas." souhlasila jsem.
"To mám teď pro sebe hvězdu školního volejbalového týmu." nepřestával se usmívat.
Svými lichotkami hravě spravil, za co jsem na něj byla předtím naštavná. Nemohla jsem nic jiného, než přiznat, že mě uměl zpracovat. Rozuměl mi dokonale.
"Děkuji za poklonu." vděčně jsem přikývla, dost možná s ještě zářivějším úsměvem, než měl on.
Znovu se na moment zahleděl kamsi za mě, soustředění se na něm dalo rozeznat dost jasně.
"Nechceš to nějak oslavit?" nadhodil a pozvedl obočí, když jsem byla opět středem jeho zájmu já.
"Jakože mě zase pozveš do BruBerry?" nadhodila jsem.
Moc dobře jsem věděla, co se za tím pohledem skrývá. Pozvání na oběd to nebylo ani omylem. Jenže mě bavilo ho trochu potrápit, hrát tuhle hru o naivitě.
"Z tebe se teda klube pěkné kvítko." postěžoval si.
Následoval další pohled, kdy v rychlosti zmapoval chodbu, než se obrátil zpátky ke mně.
"Měl jsem na mysli trochu srandy, příjemné pro obě strany. Starý kabinet je pořád volný."
Musela jsem se pousmát.
Oslava šťastného návratu domů. A přežití tří dnů bez sebe.
Nabídka to byla vskutku lákavá, nicméně jsem tentokrát svolit nemohla. Po zápase jsem byla kompletně nepoužitelná.
"Ráda bych ti na to kývla, ale jsem po té sobotě ráda, že vůbec stojím. A ještě k tomu jsem včera odpoledne i dneska ráno šla celou cestu ke škole pěšky, protože máme rozbité auto." zkonstatovala jsem.
Bolelo mě snad všechno a jakákoli další fyzická aktivita nepřipadala v úvahu. Že bych nechtěla se rozhodně říct nedalo, Theo mi chyběl stejně, jako já jemu. Jen tělo si říkalo o klid.
"Tak nemusíme oba." nadhodil sebejistě.
"Mohla bys na přivítanou udělat radost jenom ty mně."
Čím to, že si byl vždycky tak jistý, že něco nepřepískne? Že nepřekročí žádnou mez, kdy bych mu řekla ne? Asi jsme si jednoduše rozuměli, možná mi dokonce on rozuměl víc, než já sama sobě.
"A já jsem podle tebe kvítko?" zasmála jsem se. Theo pokrčil rameny a jeho úsměv kamsi zmizel, nicméně naštvaně nevypadal.
"Já si můžu zajít i jinam. Jen jsem si nemyslel, že bys můj nápad podporovala." vysvětlil klidně.
"To zní jako vydírání." opáčila jsem, trochu dotčená, stále však s dobrou náladou, protože mi tohle vzájemné popichování za těch pár dní neskutečně chybělo.
"Říkal bych tomu reálná motivace." nesouhlasil, nicméně se mu na tvář navrátil úšklebek, znamení oboustranného vtipkování.
"Když budeš šikovná, nebudu mít důvod na tím ani přemýšlet. Ber si příklad ze mě." dodal v rychlosti. Smích už jsem nemohla dál zadržet. Chybělo mi s ním být, nebrat všechno příliš vážně.
"Sebevědomí nezapřeš." zkonstazovala jsem, dostalo se mi však svraštěného obočí a rukou založených na hrudi. Nebyla jsem jediná, kdo poněkud nesouhlasil s informacemi vloženými do rozhovoru.
"Přál bych ti, abys někdy viděla, jak se tváříš." řekl, bez varování mě obešel a pomalu mířil přímočaře k opuštěnému kabinetu.
"Nebo jak zníš." neodpustil si cestou kolem, na můj vkus až moc nahlas. Zrovna tahle konverzace mě na školní chodbě moc nelákala.
Jeho úsměv se ještě víc rozšířil, když jsem se za ním otočila, přehrávajíc si jeho slova v hlavě. Příliš jsem odporovat nemohla, stejně měl pravdu.
Nebyla jsem si jistá, jestli ho mám následovat, nebo ne, zda se mi vlastně do té radosti v kabinetu chce. Ujistil mě až jeho další pohled, když se na mě ohlédl. Čekal, že s ním půjdu. Svým způsobem to i vyžadoval.
Zaklapla jsem skříňku a v rychlosti zmizela hned za ním. Po tom, jestli nás někdo viděl, jsem nepátrala, v mojí hlavě měla hned po zavření dveří prostor jen jedna otázka.
"Je tu klíč?" zeptala jsem se směrem k Theovi, když jsem v zámku ani na stole žádný neviděla.
"Proč bys zamykala? Já uslyším, když někdo půjde." odpověděl mi pohotově.
Ač jsem jeho schopnosti nepodceňovala, přeci jen jsem se chtěla pojistit, že kdyby někdo vzal za kliku, neuvidí něco, co nemusí.
"Theo, já nemám v plánu se nechat nachytat, jak tu před tebou klečím. Buď zamkni, nebo to necháme na pak." řekla jsem mírně nešťastně.
Taková jobovka by se po škole roznesla jako nic, s veškerým utajováním by byl konec.
Theo se mi upřeně podíval do očí a jednou ze svých dlaní mi zabalil tvář.
"Věříš mi, nebo ne?" zeptal se ustaraně.
Pořád jsem mu hleděla do očí, jen odpověď jsem říct nedokázala.
Vždyť mu věřím, no ne? Tak proč ten divný užíravý pocit? Vždyť tohle pro něj udělat je to nejmenší. A je i v jeho zájmu se nenechat nachytat.
"Pletu se?" zamračil se mírně.
Já mu nechtěla lhát. A ani bych nelhala, kdybych řekla, že mu věřím. Skutečně měl moji důvěru, plnou důvěru. Jenže tohle byl moc velký risk. Nebyli jsme v zastrčené posilovně nebo v prazdné třídě na nejzazším konci školy. Byli jsme přímo mezi několika učebnami, u skříněk a na chodbě, kde procházely davy lidí každou minutu.
S povzdechnutím jsem se odhodlala k odpovědi.
"Věřím, ale-"
"Ale znamená, že nevěříš." skočil mi do řeči.
Vlastně mě tak trochu zachránil, protože já po svém ALE nic dalšího vymyšleného neměla.
"Slyším, jak se baví dole v suterénu. Myslíš, že bych si nevšiml, kdyby šel někdo ke dveřím?"
pronesl a pozvedl obočí.
Tak moc jsem mu chtěla odpovědět, jenže jsem sama nevěděla, jakou odpověď mu vlastně dát. Vážně jsem se k tomu chtěla odhodlat, vynahradit těch pár dní. Jenomže to nešlo.
"Podívej se mi do očí." řekl a rozzářil své duhovky do zlata. Fascinovalo mě to snad víc, než cokoli jiného, co jsem kdy viděla. Naposled jsem je viděla takhle zbarvené, když zachraňoval Scotta. A to bylo pěkně dávno.
"Je tohle dostatečný důkaz?" optal se s úsměvem a jeho oči opět dostaly modrou barvu. Bylo to jako kouzlo.
I když jsem si stále nebyla dodatečně jistá, jestli se mi do toho celého chce, přikývla jsem.
Rozhodla jsem se Theovi plně věřit, tak jako tomu bylo do teď. Nikdy předtím mě nezklamal, navíc si ochotně stoupl zády ke dveřím, kdyby se opravdu přeslechl, aby případný nezvaný host nemohl vejít dovnitř. Zabouchl by mu před nosem.