Bude hůř

XXX.

V mé hlavě bylo všechno jeden velký zmatek a nechápala jsem, co se děje.
On o tom mobilu věděl. Vědel, že ho u sebe mám. Ale jak? Vždyť jsem se snažila, aby nebylo nic poznat. Přeci nebyl vidět, ne? A jak se k němu vlastně dostal? Co je s Lydií?
Otázky ne a ne vzít konce. Vyvstávalo jich tolik, že zeptat se mě někdo na jméno, začala bych váhat.
Co myslel tím, že to asi jen tak nezvedne? Kde je, když nemá mobil u sebe?
Theo si Lydiin mobil přivlastnil a společně s tím svým oba položil nahoru na skříň. Na skříň, kam jsem kvůli své výšce nedosáhla a nepomohla by mi ani stolička.
Jakmile se ke mně obrátil čelem, neubránila jsem se samým strachem zachvění. Vypadal pořádně rozhořčeně, navíc si mě přeměřoval pohledem.
"Měl bych se zeptat, proč bereš tajně věci, které ti nepatří. V mém domě." zdůraznil a dlouze mi pohlédl do očí, v obličeji nic krom opovržení nešlo nalézt.
Nepoznávala jsem ten pohled, který mi věnoval. Až nyní přišlo to skutečné znechucení nad mou maličkostí. Ani jeho se již úsměv nedržel.
"Patří Lydii." řekla jsem nejistě a o kus od Thea ustoupila. Nelíbilo se mi, jak mezi námi houstla atmosféra, navíc se mi pomalu celým tělem rozléval strach. Chtěla jsem někam pryč, nebýt v jeho blízkosti. Znervózňovalo mě, že ničemu nerozumím.
"Lydie ho teď nějakou dobu nebude potřebovat." zkonstazoval chladně.
Sledovala jsem ho s nepochopením ve tváři, svraštěným obočím a čelist mi podivením o trochu spadla dolů. Reagoval naprosto klidně, jako kdyby mi právě nesdělil velmi znepokojivý fakt. A mi to nahánělo strach.
"Kde je Lydie?" otázala jsem se a opět o kousek ustoupila.
Theo zavrtěl hlavou. Ten jeho ledový pohled mě doslova nutil, abych se dál nepohnula ani o píď.
Kdyby nevypadal tak klidně... Tak bezstarostně...
Děsilo mě, jakým dojmem působil. Nebyla na něm znát sebemenší emoce, dokonce už ani nevypadal naštvaně. S rukama založenýma na hrudi působil ohromně mohutně a mě nyní i jeho fyzická stránka naháněla hrůzu. Nevyznala jsem se v něm. Vůbec. A netušila jsem, co čekat.
"To ti nemůžu říct. Nelíbilo by se ti to." odvětil a na pár vteřin se mu na tváři objevil ten starostlivý výraz, jaký jsem znávala.
V ten moment mě definitivně opustila veškerá snaha o uklidnění se, přes nos ho musel praštit pach k smrti vyděšené osůbky.
Ne, tohle nemůže být pravda. Nemohl to přeci předstírat. Vždyť to není fyzicky možné.
Celým mým tělem se nesl strach. Každá buňka chtěla okamžitě pryč, někam se schovat, zmizet. Poprvé v životě jsem pocítila, jaké skutečně je, když se člověk bojí o svůj holý život. Theo mi byl najednou úplně cizí a jeho chování jsem nepoznávala. Byl jako vyměněný.
Jakmile ke mně udělal krok blíž, s trhnutím jsem ucouvla zpátky do jádra domu. Chtěla jsem, aby se ode mě držel co nejdál, v žádném případě jsem si nepřála ho mít ve své blízkosti.
A on si mého rozpoložení povšiml.
"Copak? Co ten strach?" zasmál se a opět udělal další krok.
Tentokrát jsem se přes strach nezvládala ani pohnout, jen jsem ho vyděšeně sledovala. Hrudník se mi zvedal mnohem rychleji, než před pár minutami, nohy jako by odmítly poslouchat. A Theo se usmíval. Usmíval se a hrdě se nesl přes drobnou místnost, krok po kroku, čím dál tím více zmenšoval prostor mezi námi.
"Slyším, jak ti bije srdíčko. A tentokrát to není vzrušením. Skoro strachem nestíhá, je to tak?" ušklíbl se.
"Chci jít domů Theo." pronesla jsem rozechvělým hlasem. Příšerně se mi svíralo u srdce a cítila jsem, jak i prázdný žaludek najednou otočil a dělalo se mi zle. Byl to příšerný pocit, zaviněný obrovskou dávkou hrůzy. Theo mě děsil.
"Kam bys chodila?" zavrtěl hlavou a jen na pár vteřin letmo pohlédl z okna. Cosi venku si vyžádalo jeho pozornost, kterou však do chvíle opět věnoval jen mně.
"Ještě jsme si ani pořádně nepopovídali." dodal s úsměvem.
Mé nohy mě začaly konečně poslouchat a stejně jako předtím, nesly mě co nejdál od Thea, naneštěstí hlouběji do domu. Postupovala jsem rychleji, než se zdálo a díky své panice se během momentu nacházela v obývacím pokoji.
Theo mě následoval a jakmile překročil práh dveří, jejich zavřením znemožnil jakýkoli pokus o útěk. K mé smůle to byl totiž on, kolem koho bych se musela prosmýknout ven. Jen těžko bych při jeho pohotových reakcích stihla zmizet, aniž by mi v tom nezabránil.
"Co to děláš?" zeptala jsem se se srdcem až v krku, když se od něj ozval ostrý zvuk drápů. Přesně takový, který nevěstil nic dobrého.
Stačil jeden pohled k jeho ruce a obavy o vlastní život narostly do závratných rozměrů. Skutečně se mi to nezdálo, drápy ostré jako břitva nešlo přehlédnout.
Na pár vteřin jsem přišla o dech a na celém těle mi naskákala husí kůže. Nevypadalo to se mnou vůbec dobře.
Tohle musí být špatný sen. Noční můra, jako ta s Liamem. Nemůže se to dít. Vždyť tohle není Theo...
Od drápů jsem přemístila svůj pohled k jeho očím, hledajíc v nich záchranu jako vždy. Chtěla jsem vidět ten starostlivý pohled a ujistit se, že tohle celé je jen nějaký omyl. Jenomže přesně to se nedělo.
Usmíval se, jako by ho mé zděšení vůbec netrápilo. A dost možná tomu tak skutečně bylo.
Cítila jsem, jak mě začínají pálet oči, jak kolem nich vzniká drobný tlak a slzy se již připravují, aby mohly jedna po druhé uhánět po tváři dolů. Až tak jsem de bála člověka, který mi byl poslední týdny bližší, než kdykoli jiný.
"Nemáš žádné jiné otázky? Nechceš nic vědět?" nadhodil Theo a konečně se zastavil, užívajíc si pohled na k smrti vyděšenou naivku. Byla její chyba, do jaké situace se dostala.
To já jsem tohle spustila...
Už jsem za sebou měla pro ústup jen schody do patra. Ohlédla jsem se, ale útěk nahoru se nezdál jako příliš dobré řešení. Neměla bych, jak se dostat ven bez úrazu.
Neměla jsem, kam jít.
"Jen chci jít domů. Nic víc nežádám." odvětila jsem a obrátila se zpět na Thea. Bylo to jako hodně špatná noční můra a já doufala, že se každou chvíli probudím. Nebo že ho alespoň soucit donutí, aby mě nechal jít.
"V tom případě začnu já." zametl mou prosbu pod koberec. Snad pro něj ani neexistovala, nebo ji jen nechtěl slyšet. Obojí však byla příšerná představa, která bolela u srdce.
"Pověz mi, proč se pleteš do věcí, které jdou úplně mimo tebe?" otázal se, stále s podezřele dobrou náladou. Usmíval se, ani mu nepřekáželo, že jedna z jeho rukou končí drápy, které byly až příliš nebezpečnou zbraní. Zbraní, která si každou chvíli strhávala mou pozornost.
Má maličkost se nezmohla na nic. Bála jsem se cokoli vyslovit, dokonce i nad čímkoli přemýšlet. Nic z toho, co se právě dělo, nedávalo smysl. Byl jako vyměněný.
"Já poslouchám." připomněl se, jako bych na jeho přítomnost snad mohla zapomenout, přitom to ve skutečnosti nebylo možné ani v nejmenším. Jediné, co jsem měla v hlavě, byla aktuální situace. Nešlo mi vymyslet jakýkoli plán, jak odsud vyváznout bez úhony. Byla jsem v koncích.
"Chtěla jsem ten mobil vrátit Lydii a ujistit se, že je v pořádku." špitla jsem rozechvělým hlasem. Přišla jsem si jako nějaká kořist, která čekala na svůj konec. A tomu moje hlava stále odmítala věřit.
"A dál?" pozvedl Theo obočí.
Ne, nestál přede mnou ten Theo, který mi byl známý z předešlých týdnů. Tohle byl někdo kompletně cizí. K tomuhle člověku jsem neměla ani kousek důvěry.
Tohle musí být sen, lidé se takhle rychle nemění. Je to jen noční můra. Probudím se a všechno bude, jak má.
Jenže Theo stále čekal na odpověď. Doslova mě hypnotizoval a snažit se o trochu více, snad by mi viděl i do hlavy.
"Není žádné dál, jen jsem se chtěla ujis-"
"Pro pána, nelži. Vždyť to musíš cítit i ty sama, jak se ti chvěje hlas." zastavil mě, než jsem se stihla obhájit. Poznal, že mu lžu. Opět.
Nezbývalo, než vsadit na upřímnost, lhaním jsem sama sobě jen škodila.
"Chtěla jsem mluvit se Scottem. Bylo tam od něj hodně nepřijatých hovorů a zpráv, mám o něj strach." přiznala jsem.
Jenže teď Scott není jediný, o koho mám strach... Pomyslela jsem. Momentálně jsem chtěla zachránit především sebe.
"Pročpak? Něco ti nesedí?" nadhodil znovu Theo. Jen mě tím vybízel k dalšímu svěřování se.
"Šel za Lydií do knihovny. A její mobil je teď tady." vysvětlila jsem a vzpomněla si, že oba byly vlastně mimo můj dosah. Kromě naděje, že se odsud nějakým zázrakem dostanu, jsem žádnou jinou možnost neměla. Theovi bych neutekla, ani kdybych se snažila sebevíc.
"Pokračuj." vybídl mě, stále se stejným klidem.
Nemá cenu mu lhát, tohle už horší být nemůže. Nemám na vybranou, musím mu říct pravdu.
"Včera jsi za ní byl v knihovně ty." vydechla jsem.
V uších jsem slyšela svůj vlastní tep, strach už ani větší být nemohl. Přísahala bych, že jsem se dokonce třásla jako malý pes a kdyby se Theo nezačal smát, byla bych v klidu o dost více.
"Hezké. Moc hezké." pronesl během své pobavené reakce.
"Akorát mi tím trochu komplikukeš plány." pokračoval a dramaticky pozvedl své drápy, které si začal prohlížet tak, abych je i já dobře viděla.
Nikdy předtím bych nevěřila, že se budu obávat, že mi právě on ublíží. Milovala jsem ho a věřila jsem mu. V nikoho jsem nevkládala takovou důvěru, jako v něj, přitom on jí prachsprostě zneužil.
"Kdyby ses totiž zajímala jen o to, o co máš, vyvarovala by ses nemilým událostem." dodal a od drápů zavítal pohledem ke mně.
Srdce mi bylo jako o závod a tep trhal rekorty.
Je to sen, zatím ses akorát neprobudila. Sen, nic víc. Takovéhle věci se nedějí.
"Bojíš se?" zeptal se Theo do ticha, které narušoval jen můj těžký dech. Nemusela jsem mu odpovídat, viděl sám, v jakém rozpoložení jsem byla.
Na mé mlčení souhlasně pokýval hlavou.
"To bys měla. Všechny plány mi totiž brilantně vychází." ušklíbl se.
Plány? Jaké plány? Podivila jsem se.
Nic nedávalo smysl. Ani jeho jednání, ani to, co říkal. Tohle nebyl někdo, s kým jsem do dnešního dne trávila čas s radostí. Já se ho bála. Tak neskutečně moc, že i dýchat bylo těžké a každý další krok, který jsem udělala, mi v hlavě vybízel otázku, jestli nebude můj poslední.
Tohle nebyl Theo. Bylo to bezcitné monstrum.
"Jak to teď asi vyřešíme, hm?" padla z jeho strany otázka. A odpověď jsem raději slyšet nechtěla.
"Přece bys..." vydechla jsem a sledovala každý jeho pohyb. Ten pohled, jakým se zahleděl na drápy, mi měl být verdiktem.
"Nenapadá mě moc jiných možností." pokrčil rameny a opět jsem to byla já, kdo byl středem jeho zájmu.
Oči, do kterých bych jindy hleděla hodiny, byly úplně jiné. Neviděla jsem v nic, ani špetku lásky, drobet starosti. Byla jsem mu ukradená. Já, moje pocity, i to, co se mi mělo stát.