Bude hůř

XXIX.

Tak neskutečně dobrou náladou jsem oplývala málokdy. Scott mi svým přístupem značně zlepšil den, takže následné přemístění se k Theovi pro mě bylo maličkostí, i když jsem šla celou cestu pěšky. Ani tak mě radost nepřešla, ač jsem se mu se svým jednáním svěřit nemohla. Neřekla jsem mu předem, že bych plánovala Scottovi vyzradit, co zatím zůstávalo jen mezi námi. Bylo lepší si ještě nějaký čas počkat a domluvit se s ním, pomalu ho zpracovat, ačkoli to bylo další drobné lhaní.
Celý večer byl až moc klidný, kromě sledování filmu, který běžel v televizi, jsme v podstatě nic nepodnikli. A mně i takový společně strávený čas vyhovoval.
Seděli jsme vedle sebe v rohu gauče, dostatečně blízko na to, abychom se vešli pod jednu deku.
Privilegia mít hlavu opřenou o Theovo rameno jsem si patřičně užívala, přeci jen nebylo od věci ušetřit trochu enegie a nedržet hlavu vzpřímenou, především když se mě pomalu a jistě v té příjemné atmosféře zmocňovala únava.
Ztěží bych řekla, co se stalo od posledního momentu, kdy hlavní hrdina navštívil restauraci. Několikrát jsem se přistila, jak jsem se probrala z polospánku a snažila se pochopit, co se v předešlých minutách událo.
"Napínavý příběh, že?" nadhodil Theo, když jsem opět procitla z chvilky nevnímání. Musel ze mě mít radost, když mi většina dění unikala.
"Jojo." přitakala jsem a zvedla hlavu z jeho ramene. Doufala jsem, že alespoň tak se mi podaří vydržet vzhůru déle, než doposud.
Nicméně ukolébání ke spánku pomáhalo i to, jak mi po ruce pravidelně jemně celou dobu přejížděly Theovy prsty. Jeden si hodně rychle zvykl, jak přímně to celé působí.
Na obrazovce se vedle hlavního hrdiny objevila nějaká dívka, které předával papíry. Papíry, které byly na začátku přísně střežené a ručil za ně životem. V hlavě jsem si přemítala, koho má herečka stvárnit, jenže mikrospánek se nejspíše ozval ve chvíli, kdy byla uvedena do děje.
"Kdo to je? Neměl by ty složky hlídat jen on?" zeptala jsem se směrem k Theovi a zvedla k němu pohled. Méně jsem o filmu beztak už vědět nemohla.
Jeho pobavený úsměv mě neminul.
"Prospala jsi skoro všechny důležité části. Navrhuji nechat tvojí nevědomost, jaká je. Pustíme si to jindy." zkonstatoval s úsměvem.
"Asi to bude lepší." přiznala jsem provinile. Jednoduše to se mnou měl těžké.
S vědomím, že můžu hlavu klidně vrátit zpět na původní místo na Theově rameni, jsem se uvelebila. Stačilo mi opět sledovat film po očku, stejně jsem většinu dění nechápala. Unaveně jsem si zívla a přitutila se blíž k Theovi.
"Unavená?" dostalo se mi zasmání.
"Jo." souhlasila jsem. Bylo mi u něj hezky.
Podrobné chvilky jako tyhle mi úplně stačily k životu. Nepotřebovala jsem s ním chodit na obědy, nemusela jsem se s ním veřejně ukazovat a nebylo ani nutností, aby se zavděčil všem ve smečce, aby mi pak někdo z nich nebyl stále za zády. Sedět vedle něj, cítit ho vedle sebe a vědět, že se na něj můžu spolehnout, to bylo to jediné, co mi skutečně stačilo ke štěstí.
"Na únavu obvykle pomáhá si jít lehnout." předal mi svou radu. Naprosto přesně jsem věděla, kam tím mířil.
"Nechci spát, dokud nepůjdeš i ty." ohradila jsem se. Nevypadal ani trochu na to, že by chtěl jít spát a já nechtěla, aby to udělal jen kvůli tomu, že jsem si nedala kafe a únava mě pohlcovala stále více a více.
"Myslíš, že bych ti utekl?" nadhodil, stále s dobrou náladou.
"Ne, ale nepřijde mi fér, abys šel spát jenom kvůli mně." odvětila jsem téměř ve vteřině na jeho poznámku. Že by se někam vytratil, o tom jsem nepochybovala ani v nejmenším. Jen jsem si chtěla jeho společnost užívat.
Theo souhlasně pokýval hlavou a já cítila, že jeho rameno ztvrdlo, jak se zapřel o sedačku, aby se zvedl. Okamžitě jsem se odsunula, abych mu nepřekážela a on mohl jít.
"Běž si lehnout. Já stejně ještě půjdu omrknout do nemocnice, jak to zvládají s Hayden." oznámil mi, když se postavil vedle sedačky a protáhl se.
"Můžu jít s tebou?" zaškemrala jsem. Jednak jsem chtěla být s ním a druhak mě upřímně zajímalo, jestli se Hayden vede alespoň o něco lépe. A i Liam byl dalším důvodem, proč jsem chtěla jít. Měla jsem o něj starost.
Theo však mé nadšení nesdílel a se svraštěným obočím zavrtěl hlavou.
"Sotva udržíš oči. Po pár dírách na silnici bys mi usnula v autě a musel bych tě hodit zpátky sem."
Achjo...
"To je asi fakt." pronesla jsem nenadšeně. Nechtěla jsem se hádat a zdlouhavě předvědčovat Thea, že bych měla jít také. Navíc měl pravdu, skutečně jsem byla unavená a sama jsem nevěděla, jak dlouho bych vydržela vzhůru.
"Já bych za to dal ruku do ohně." usmál se. Snažila jsem se své mírné zklamání schovat za další otázku, aby si Theo nevšiml, jak mi nálada spadla téměř k nule.
"Na jak dlouho pojedeš pryč?"
Theo si již mezitím bral z věšáku u schodů svou bundu. Určitě nebyl unavený ani trošičku. Rychlost, s jakou se přemisťoval po domě, by pro mě byla vražedná, rozhodně bych ho nestíhala.
"Chvíli. Jen se ujistím, jak se všechno vyvíjí." odvětil s úsměvem.
"Dobře." přikývla jsem. Chvíle sice nebyla určitý časový údaj, ale doufala jsem, že to bude méně, než dvě hodiny.
Smířeně jsem se natáhla pro polštářek na okraji gauče a položila ho před sebe, abych měla kam položit hlavu.
"Na, vem si deku." nabídl mi Theo a přikryl mě naší původní společnou přikrývkou.
Vděčně jsem se na něj usmála.
"Děkuji."
Svou starostlivostí mě zahřál u srdce. Pokaždé, kdy se zachoval podobně, jsem cítila, že větší štěstí jsem snad už ani mít nemohla.
"Nebo jestli chceš, klidně si dojdi lehnout nahoru. Já tam pak přijdu." dodal a kývl směrem ke schodům, které vedly do patra.
"To je dobré, já počkám tady." zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Chtěla jsem ho vidět, jen co se vrátí zpět.
Soudě podle jeho úsměvu mu ani to, že budu spát prozatím na pohovce, nevadilo. V rychlosti mě políbil, ale poté už vzal ze stolku klíčky od auta a chystal se k odchodu.
"Zamkneš za sebou, prosím." požádala jsem ho, než stihl odejít.
"Samozřejmě." ozval se nazpátek.
Poté jsem slyšela už jen zvuk klíčů v zámku.