Bude hůř

XXVIII.

Že se mi večer moc nechtělo, ale přesto jsem kývla, se mě drželo až do rána. Nálada se mi nezlepšila ani trochu. Pořád jsem měla v hlavě rodiče a jejich plán na stmelení rodiny, občas se někde v zákoutí mihl i Stiles.
"Dobré ráno." protáhl se Theo, který se vzbudil jen chvilku po mně. Ani jsem mu neodpověděla, jen jsem dál ležela a tupě zírala z okna ven. Dobrou náladu jsem měla jen chvíli před spaním, na úplné otupení smyslů jeho návrh nepomohl.
"Co je s tebou?" zeptal se a cítila jsem, jak se pod jeho vahou prohnul matrace. Stačilo se jen o kousek otočit jeho směrem a už jsem mu hleděla přímo do očí.
"Jsi jako tělo bez duše." dodal a jeho tvář měla stejně ustaraný výraz, jako předešlý večer.
"Já to asi nezvládnu." přiznala jsem. Necítila jsem se vůbec dobře, nejspíš stres mohl za to, že se mi z toho všeho dělalo špatně od žaludku. A každým momentem to bylo horší a horší.
"Včera ses tu biologii učila. Učil jsem tě jí já. To zvládneš." usmál se mile.
"Já myslím rodiče." opravila jsem ho.
"Já bych se s nimi zase chtěla bavit jako dřív. Pořád mi na nich záleží, jenže nechci odjet. A nevím, jak se rozhodnout." zesmutlina jsem. Měla jsem čas na přemýšlení, nikdo mě netlačil do rychlého verdiktu. Navíc jsem s jistotou věděla, že v Beacon Hills zůstanu.
Ale ty vztahy s rodiči... Já bych tak moc chtěla, abychom spolu zase normálně vycházeli. Jenže to nepůjde, když budou tisíce kilometrů daleko.
Theo to se mnou přes to všechno nevzdával.
"Povídej se, neMcCallová." začal a přisunul se ještě blíž, až jsme vedle sebe byli tělo na tělo.
"Co přestat přemýšlet a nechat věci plynout, hm?" nadhodil a pohledem zkoumal, co mu peřina dovolovala vidět. Mnoho toho nebylo, i tak však jeho oči zůstávaly soustředěné na malou část holé kůže.
"Takhle svět nefunguje." nesouhlasila jsem. Představoval si to jako Hurvínek válku, poměrně bezstarostně a idealisticky.
Od mého těla se pohledem opět vrátil k mým očím, na tváři se mu rýsoval pokřivený úsměv.
"Ty budeš asi vážně od Scotta. Chceš spasit svět?" zeptal se s pobavením. Snad mě jeho slova míjela, nedokázala jsem mu dát odpověď. Měla jsem v hlavě úplně prázdno, možná bych vymyslela jen pár věcí z bilogie. Byl to příšerný pocit.
"Já nevím. Já už ani nevím, jestli vůbec něco vím." přiznala jsem zoufale. Pocitově jsem naspala ztěží tři hodiny, přitom jsme za sebou měli více než třetitu dne plnou klidného spánku.
Myšlenky mě ničily každou minutou, spánek nestačil na nabrání energie.
"Jen nelži. Moc dobře víš, pro koho bys udělala všechno." rýpl si, když si všiml možnosti. Jeho mrakodrapové sebevědomí bylo důvodem, proč jsem se v při těžkém ránu zasmála.
"Všechno ne." opáčila jsem.
"Ale, nepovídej?" pozvedl obočí. Už nějakou dobu mě hladil na břiše a boku a nebýt nutnosti vstávat do školy, zavřela bych oči a nechala se ukolíbat ke spánku.
"Nenecháš se přemluvit? Že jsem si nevšiml."
Ty aby sis nenechal ujít příležitost, kdy mě můžeš provokovat.
Ale měl pravdu. Oba jsme věděli, že mě Theo uměl zpracovat, uměl mi zlepšit náladu za každé situace. Vycházeli jsme spolu skvěle, nejspíše i z důvodu, že já každé jeho rozhodnutí respektovala.
Theo se stále usmíval, tvářil se jako vítěz. Mé mlčení obvykle bývala záminka, proč si myslel, že má navrch.
"Přiznej si to. Já jsem ten, co to má všechno v režii. Kdybych chtěl, uděláš cokoli." pronesl hrdě.
"To není pravda." zamračila jsem se. Záleželo mi na něm, ale měla jsem své limity a zásady, které jsem neporušovala.
"Zase mě podceňuješ?" otázal se.
"Ne, jenom znám svoje hranice." zkonstazovala jsem. Nálada se mi o něco zlepšila, i Theo se tvářil spokojeně. V jeho pohledu jsem pozorovala něco, co bych jen těžko mohla vysvětlit. Nedokázala jsem určit, jaká emoce to byla, ale hrůzu mi nenaháněla.
"Uvidíme, kdo má pravdu." ušklíbl se, jako kdyby věděl něco, co já ne.

Výjimečně jsem byla ráda, že byla škola. Díky záplavě učiva moje hlava vypnula, přestala jsem řešit věci, kterými jsem se jindy trápila. I rodiče už byli na cestě domů, naše rozloučení proběhlo jen přes zprávu, kde máma psala, že se moc těší, až mě zase uvidí. Stále nevěděla, že já za nimi do Brazílie jen tak nepřiletím.
Chodba plná studentů se snad za poslední týdny stihla zmenšit. Nedalo se tu pořádně projít, sotva jsem měla dostatek prostoru, abych do někoho nechtěně nevrazila. Předešlou noc něco prohodilo kamenný nápis naší školy jednou ze spojovacích chodeb, takže jsme do zadních učeben všichni museli procházet přes dvůr a kolem skříněk, což zapříčinilo právě onen zmatek.
Ani v záplavě studentů mi však neunikla Lydie mířící opačným směrem, než já. Zvolání jejího jména nepomohlo, na to tu byl moc velký hluk. Rozhodla jsem se, že i v tom málu času, který mi zbýval do začátku hodiny, půjdu za ní.
"Andreo." překazil hlas za mými zády mé plány.
"Myslela jsem, že máš být na veterině." obrátila jsem se na Thea. Jeho přítomnost byla příjemným překvapením, které mi vykouzlilo úsměv na tváři.
"Byl jsem tam, ale Scott potřeboval pomoct i mimo veterinu." oznámil mi ustaraně.
"A co Liam s Hayden?" zeptala jsem se. Doufala jsem, že se jim oběma vede dobře a že Liam zvládá úplněk, který měl k dnešnímu dni mnohem větší sílu, než jindy.
Theo si povzdechl.
"Hayden je na tom špatně. Tvoje teta jí tam přišla dát kapačku, ale nikdo z nás to nevidí moc nadějně."
Tu novinu jsem neslyšela ráda. Jestli tam byla teta, znamenalo to, že se stav Hayden nelepší. Jako chiméra se měla hojit sama od sebe, bez pomoci ostatních, což se nedělo.
"A Liam se drží?" otázala jsem se, ač mi odpověď byla předem jasná. Nebyl v klidu ani předtím, teď muselo přijít to pravé peklo.
"Taky ne. Málem Melisse rozdrtil ruku, když Hayden napichovala, aby měla kam zavést infuzi."
Potvrdil, co jsem si myslela. Opět nás zasáhla bezvýchodná situace a nezbývalo, než se smířit s výsledkem. A z pohledu Liama to bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Být v jeho kůži já, byla bych zoufalá naprosto stejně. Chápala jsem ho. Nechtěl Hayden ztratit, jenže vše nasvědčovalo opaku.
Ach Liame... Nejraději bych tě objala a řekla, že všechno bude v pořádku. Ale i ty bys věděl, že ti lžu, je to tak?
"Můžu za nimi?"
Sic jsem neměla, jak situaci zachránit, ale chtěla jsem Liama alespoň podržet. On mi pomáhal, když jsem byla na dně já a mojí povinností bylo učinit to samé.
Theo zavrtěl hlavou a v jeho obličeji bylo znát, že i jeho celá situace sebrala.
"Nevím, jestli je dobrý nápad, abys viděla, jak teď Hayden vypadá." řekl sklesle.
Je to jen hra se slovy. Nechceš, abych viděla, jak umírá.
"Ona to nepřežije?"
Někdo z nás to musel říct otevřeně. Theo se mi tím snažil neublížit, ale jen věci komplikovalo, jak chodil kolem horké kaše. Chtěla jsem vědět s přesností, na čem jsme, jak to s Hayden skutečně je.
"Nejspíš ne." přiznal nakonec. V ten moment všechny naděje opadly. Kdyby řekl, že neví, zůstávala by stále malá rezerva, že vše není ztracené, avšak bohužel, Hayden na tom musela být hodně špatně.
V mrazivém tichu jsme spolu stáli na chodbě, občas se ozval hukot z tříd, které měly otevřené dveře. Pro náš rozhovor jsem opomněla zazvonění, učitelka na hodiny beztak chodívala o pár minut později.
"Budeš na Liama dávat pozor, že ano?" nadhodila jsem k Theovi. Přála jsem si, aby ho pohlídal, když mně nebylo povoleno za ním jít. Liam potřeboval někoho, kdo by mu alespoň malinko bude situaci ulehčoval. Sama o sobě byla příšerně těžká.
"Budu." přikývl Theo a vysloužil si tím ode mě úsměv.
Kdybys jen tušil, jak jsem ti vděčná.
"Andreo, hodina již začala!" okřikla mě od třídy učitelka, která stihla přijít dříve, než obvykle.
V rychosti jsem se obrátila k Theovi, abych neodešla bez rozloučení, ale jemu můj odchod nevadil. Něco si šel zařídit do knihovny a slíbil, že po hodině zavolá.