Bude hůř

XVI.

Trhnutím jsem se vzbudila, když jsem slyšela ten příšerný křik. V prvních pár vteřinách jsem si myslela, že se mi to celé jen zdálo, bohužel volání mého jména ze spodní části domu mě vyvedlo z omylu. V rychlosti jsem seběhla schody, hned ve dveřích do kuchyně jsem se však se zalapáním po dechu zastavila.
"Panebože!" křikla jsem, když jsem uviděla na našem jídelním stole mrtvolu, s Kiřinou katanou zadodnutou ve středu těla.
Teta ke mně přiběhla a okamžitě mě kontrolovala, jestli jsem celá.
"Co to je?!" vypískla jsem zděšeně, oči jsem stále upírala na onu příšernou podívanou.
"Nic broučku, hlavně že ty jsi celá. Jsi v pořádku, neublížil ti někdo?" ujišťovala se Melissa a hladila mě po vlasech.
"Jsem v pořádku. Já ani nevěděla, že tu někdo byl." přiznala jsem, na pár vteřin pohledem mapujíc kuchyň. Nebylo tu zničené vůbec nic, jediná věc jinak, jen na stole se válelo zakrvácené tělo s až podezřele dlouhými drápy.
"Nevzbudil tě?"
"Ne." odvětila jsem tetě.
Za celou dobu, co jsem byla doma, jsem nezaslechla byť jen jediný podezřelý zvuk. Možná se tahle věc dostala i ke mně do pokoje, jen jsem ji zaspala.
Ale proč má v zádech Kiřin meč? Ji bych snad slyšela přijít, nebo ne?  Létala mi hlavou jedna myšlenka za druhou.
"Musím zavolat šerifa. Ten už bude vědět, co s tím. Běž si zas lehnout." povzdechla si teta a frustrovaně se chytila za hlavu.
"Nemám tu radši počkat?" ujišťovala jsem se. Ani jedna z nás nemohla tušit, jestli je tohle poslední příšera, která nás dnes navštíví. Melissa však zavrtěla hlavou.
"Ne, tohle se Stilesovým tátou zvladneme." 

"Pominu fakt, že tu v noci byla dvě policejní auta a mrtvola." láteřila jsem, když jsem přešlapovala po pokoji sem a tam.
"Ale kde je sakra Liam?!" obořila jsem se do Scotta. Všechno, co mi do teď řekl, jsem pořád nemohla pochopit.

"Proč se tváříš tak zoufale? Jak to šlo?"
"Selhal jsem..."

"Snažím se ti to vysvětlit. Udělal jsem co se dalo. Oni nám je sebrali, oba dva, jeho i Hayden. Nechápu, proč ten plán nevyšel, já-"
"Vždyť je můžou zabít!" přerušila jsem jeho vysvětlování.
Věděla jsem, že mu tím nepomáhám, že jen umocňuji pocit selhání, kterým se Scott užíral, ale měla jsem o Liama strach. Měla jsem s ním lepší vztah, než s kýmkoli jiným ze smečky. Troufla bych si tvrdit, že v mnohým směrech jsme si rozuměli víc, než já a Scott, navíc já i Liam jsme byli stejně staří. A teď byl pryč.
"Chtěla jsem Vám pomoct alespoň nějak a tys mě ujišťoval, že to není potřeba!" láteřila jsem dál. Těžko říct, jestli to byl vztek nebo zoufalství, nicméně mě ten pocit příšerně užíral. Mohla jsem jim pomoct. Nemuselo se to stát, kdyby Scott svolil. Nemusela jsem být k ničemu a jen sedět doma.
"Andreo, já za to nemůžu. Přelstili mě, Maliu, Lydii i Parrishe. Snažíme se Liama hledat, věř mi, že jo, ale-"
"Slíbils jim, že se jim nic nestane!" skočila jsem Scottovi do řeči.
Slíbil jsi jim to Scotte. Přísahals.
Začínaly mě pálet oči od toho neustálého zadržování slz. Nechtěla jsem být před Scottem za slabocha, i tak jsem se cítila příšerně.
"Půjdu hledat alespoň teď." povzdechla jsem si a sáhla po mobilu na stole.
"Ne." sykl Scott a než jsem mobil stačila sebrat, chytil mě za ruku, abych na něj nedosáhla.
Sklidil za to dost nasupený pohled.
"Proč ne?" zeptala jsem se naštvaně.
"Proč zase musím sedět stranou? Záleží mi na nich stejně, jako tobě!"
Jen mě sledoval přísným pohledem a nic neříkal. Možná neměl co, možná nic říct nechtěl.
"Scotte, já je dneska půjdu hledat s Vámi. Ať se ti to líbí, nebo ne." řekla jsem už o něco klidněji, aby se tu ta hustá atmosféra neusadila.
Scott mou ruku pustil a hlasitě si povzdechl.
"Domluvíme se s ostatními, za pár hodin se tu sejdeme všichni."
"Pár hodin? Přijde ti v pořádku čekat hodiny, než půjdeme hledat?!" vylétla jsem opět jak čertík z krabičky.
No, to mi ten klid dlouho nevydržel. Pomyslela jsem si.
Scott byl však pořád dost koncentrovaný, jednal se mnou se víš trpělivostí.
"Já musím za Kirou na stanici, pochop mě. Nejsem tu dvakrát a Kira potřebuje moji pomoct stejně jako Liam a Hayden." pronesl a vytáhl z kapsy mobil, kde blikalo upozornění zprávy od Kiry. Úplně jsem na ní a její obvinění z vraždy pro strach o Liama zapomněla.
"Tak já zatím budu hleda-"
"Řekl jsem ne!" okřikl mě Scott a jeho oči se rozzářily rudě.
Na místě jsem zkameněla a ani se nepohnula. Takhle moc se na mě Scott ještě nikdy nerozčílil.
"Nebudeš běhat po Beacon Hills a hledat Liama, nemáš nadpřirozené schopnosti a ani zbraň. A jestli přijdu domů a zjistím, žes to jen okrajově porušila, přísahám ti, že ti zařídím letenku za vašima do Brazílie, abych tě od nadpřirozena držel nejdál. Rozumíš?" řekl ostře, možná s podtónem vrčení. Každopádně jsem na jeho otázku přikývla, ač jsem nesouhasila. Jestli jsem něčemu věřila, tak tomu, že on by byl schopný své slovo dodržet. A let do Brazílie bylo to poslední, co jsem měla v plánu, obzvlášť teď, když jsem v Beacon Hills konečně našla svoje štěstí.
Scottovy duhovky opět změnily barvu na svou obvyklou, naštvání z jeho obličeje zmizelo. Jako mávnutím kouzelného proutku byl opět v pohodě.
"Výborně. Zůstaň tady." zavelel a odebral se k odchodu.
"Jako bych měla na výběr." prohodila jsem, ale on tu poznámku jen odignoroval.