Bude hůř

XXV.

K mému štěstí se mě Lydie ujala a já se dostala mimo dosah rodičů. Ani v nejmenším mě nelákala přestavala s nimi strávit celý večer a nebyla jsem si jistá, jestli jsem je vlastně chtěla vidět i další den. Bylo lehčí, když jsem se s nimi po tom všem nevídala a žila si svůj vlastní spokojený život v Beacon Hills.
"Vážně se rodičům hodláš vyhýbat?" ujišťovala se Lydie, když jsme se usadily na sedačku v jejich obýváku.
"Jen by se to zkomplikovalo." vyjasnila jsem. Kdyby to šlo, zašila bych se u Martinů až do konce příštího týdne, klidně celého měsíce. Proč jsem se jim tak moc chtěla vyhnout, to jsem sama nechápala. Dříve pro mě moji rodiče znamenali všechno. Nejspíše se naše vztahy pokazily jejich odletem. A co oči nevidí, srdce nebolí.
Lydie nesouhlasně zavrtěla hlavou.
"Víc už se to ani zkomplikovat nemůže. Ty nechceš vidět rodiče, protože ti před lety ublížili a oni sem přijeli, aby to s tebou urovnali. Takhle to nemůže fungovat."
"Lydie, já vážně nestojím o promluvu do duše. Zítra se s nimi uvidím, ale dneska by to bylo nad moje síly." odvětila jsem podrážděně. Stejně by se mnou žádná její rada ani nepohnula.
"Jak myslíš." pokrčila rameny. Alespoň nestála o dohady.
"Už víš, jestli Scott našel Liama?" zeptala jsem se. Doufala jsem, že bude mít informace, které já neměla. Scott nereagoval na jedinou zprávu, hovory vyzváněly i minuty v kuse.
"Se Scottem jsem si nepsala, ale Parrish je pořád v cele." zkonstazovala přátelsky. O Liamovi jsem se tedy žádné nové informace nedozvěděla. O to víc jsem o něj začala mít strach. Nebylo dobré, že se těsně před úplňkem toulal někde s Hayden, bez dozoru, který by mu kryl záda, aby neudělal něco, čeho by později mohl litovat.
"Takže zatím nikdo další neumřel, je to tak?" otázala jsem se. Parrish by jistě celou celu zdemoloval, kdyby šel pro další tělo. A tuhle informaci by měla Lydie od Stilese do pár minut.
"Mělo by, ale jistě ti to neřeknu. Nejsem pekelný pes." pronesla s povzdechem. Pěkně se podceňovala. Vždyť i ona nás několikrát svými předtuchami zachránila.
"Jsi banshee." upozornila jsem ji. Stále měla schopnosti, o jakých by se mohlo jiným jen zdát.
"Která má v poslední době volno." zasmála se a odlehčila tak vážnost rozhovoru.
Jo, o tomhle říkal něco i Scott. Prý jsi poslední dobou mimo i ty. Ty, on a celá smečka.
"Nabídla bych ti něco k jídlu, ale nic nemám." zvedla se Lydie z pohovky a došla pro mobil na skříňce.
"Navrhuji něco objednat, než přijede máma." řekla s úsměvem a podala mi mobil do ruky.
Volba byla jistě na mně.
"Ví o mně tvoje máma?" pozvedla jsem obočí.
"Ne." odvětila Lydie stroze.
Proč by ses ptala svojí mamky, jestli jí nevadí někdo cizí v jejím domě, viď? Pomyslela jsem si.
"Takže se jí nezeptáš, jestli jí tu nevadím?"
"Chytřejší než vypadáš." mrkla na mě Lydie nazpět.
To jsem si mohla myslet.
"A já si pořád kladla otázku, proč jsem u vašich rodičů tak oblíbená." rýpla jsem si. Ne, že bych někomu z rodičů vadila, ale zrovna paní Martinová nebyla velký fanda smečky a věcí kolem ní.
"V klidu, máma to přežije." ujišťovala mě Lydie a usadila se zpátky na své místo.
"Spíš mám strach o to, jestli ty přežiješ to její vyptávání se." dodala pobaveně.
Ano, ty klasické otázky, které slyším, kam přijdu. Prolétlo mi hlavou.
Z nějakého mně neznámého důvodu míval každý jednu za druhou a nikdy jsem je nedokázala obejít, aniž bych na ně nemusela odpovídat.
"Já už jsem díky vám imunní. Křížový výslech pro mě není nic neobvyklého." rezignovala jsem. Dlouhé detailní rozhovory mě díky Stilesovi nikdy nevyváděly z míry.
"Stiles?" zasmála se Lydie, jako by mi snad četla myšlenky.
"Kdo jiný." povzdechla jsem si.
Lydie se opět pobaveně ušklíbla, než se natáhla pro ovladač od televize, který ležel jen kousek od ní.
"Nech mě hádat, otázky padaly na Thea?"
Na koho jiného asi? Theem je Stiles jako posedlý.
"Ty budeš kromě banshee i vědma." zkonstatovala jsem.
Smích a pohodová atmosféra vzaly za své. Obavy z opětovného znovushledání s rodiči byly ty tam.
"Není to tak těžké, když ho pořád podezřívá." zkonstazovala Lydie. Svými slovy mi připomněla, jaký postoj Stiles vůči Theovi stále má. A bohužel se za celou tu dobu nezměnil.
Nevěřícně jsem zakroutila hlavou.
"A z čeho prosímtě? Já to pořád nepochopila." zamračila jsem se.
A odmítám to chápat. Žádné jeho podezření nedává smysl. Theo je dobrota sama, pomáhá, kde může. Nebýt něj, už kolikrát by smečka kompletně ztratila kontrolu nad nadpřirozenem v Beacon Hills. Theo je skvělý člověk, jen Stiles si to pořád odmítá přiznat.
"Já taky úplně ne, ale asi si myslí, že Theo není Theo." snažila se mi Lydie nastínit situaci.
"Že Theo, který sem přijel, není ten Theo, který kdysi odjel?" otázala jsem se. Celé to bylo pěkně zamotané, i když přesně to bývalo Stilesovou specialitou.
"Jo. Že je to někdo jiný. Jako záměna lidí." přitakávala.
Podle jejích slov Stiles nevinil Thea z nějakého ďábelského plánu. Myslel si, že to je někdo jiný. Někdo, kdo se za Thea jen vydává. Ani tak se však můj vztah k němu nezměnil. Theo mi byl v poslední době oporou víc než ostatní.
"A i kdyby, proč by to mělo vadit?" nadhodila jsem. Pro samotnou vážnou debatu jsme se ještě nedostaly ani k objednávce jídla a můj žaludek se patřičně ozýval.
"Co já vím, zeptej se Stilese. Já mu do hlavy nevidím." pokrčila Lydie bez zájmu rameny.
"Ptát se ho nebudu. Já si užívám každou chvíli, kdy na tohle téma mlčí." pronesla jsem s úsměvem.
"Pokaždé se ptá?" podivila se. Asi mi nevěřila, jak otravný Stiles dokáže být, co se týče Thea.
"Kdykoli je šance."
A vlastně i když není, on si tu skulinu na slídění najde.
Lydii jsem nejspíše dost pobavila, protože se začala smát. A to pěkně nahlas. Mně však zůstávalo záhadou, proč jí to přišlo tak vtipné.
"Víš, čím bys ho dostala?" nadhodila, když se po chvíli uklidnila.
"Ne?" odvětila jsem. Telepatickými schopnostmi jsem neoplývala, logicky jsem také nacházela žádné vysvětlení, co se jí zrovna prohnalo hlavou.
"Kdyby ses s Theem dala dohromady. Někam si s ním vyrazila." ušklíbla se Lydie.
Na pár vteřin mě polil studený pot, než jsem si uvědomila, že to řekla pouze jako příklad. Nevěděla o nás. Ani nesměla. Stilesovi by to řekla během pár dní, co by se to dozvěděla. Ti dva byli jedna ruka.
"To by Stiles nepřežil. I když co on? Já. Měla bych ho za sebou pořád." sdělila jsem jí. Jakmile by přišlo na to, že se něco jako tohle provalilo, Stiles by měl o zábavu postaráno. On, já i Theo.
"Já si myslím, že ty ne. To Theo by měl svého vlastního pronásledovatele." opravila mě Lydie.
"Ještě lepší." špitla jsem si pro sebe. Theo by rozhodně neměl radost, kdyby mu byl Stiles za zády každou vteřinu.
"Jen si to představ. Oznámit Stilesovi, že jdeš na rande s Theem? Zuřil by. Ale jakmile bys přišla v pořádku zpátky, třeba by změnil názor. Vlastně je to docela vtipná přestava." smála se Lydie. Alespoň jedna z nás se tím bavila.
Sic jsem to na sobě nedala znát, celé téma 'Theo' mě v hlavě pěkně hlodalo. Dělo se to, přímo teď, jen jsem o tom nikomu neřekla. Nemohla jsem to nikomu říct, protože tak jsme se s Theem dohodli. Bylo to jistější. Mohli jsme se svobodně scházet, aniž by se nám dostalo nechtěné pozornosti. Jen bychom si přivodili zbytečné problémy. Problémy, za kterými by většinu času stál Stiles.