Bude hůř

XXVII.

"A tak jsme to celé objeli! Bylo to vážně šílené!" vyprávěla máma dramatickou historku z jejich cest po Brazíli. Pěkně mě celý jejich příběh nudil, především proto, že mě vůbec nezajímal. Ani jeden z nich nedal prostor pro mluvení tetě. Ta se odebrala do kuchyně a již pár minut připravovala něco k snědku.
"Omluvte mě, dojdu si pro jídlo." omluvila jsem se, zvedla se ze sedačky a nechala rodiče samotné v obývacím pokoji. Vadilo mi, že byla Melissa odstrčená a také jsem se jí musela zeptat, zda mě i dnes nechá spát jinde. A doufala jsem v to víc, než kdy jindy.
"Teto?" oslovila jsem jí, aby o mně věděla a nelekla se mě. Odpovědí mi bylo pouhé zamručení.
Snad se na mě nezlobíš, že jsem tam s nimi zůstala.
"Mohla bych i dneska přespat u kamarádky?" zeptala jsem se opatrně.
Teta se otočila od linky a utřela si ruce do utěrky.
"Vždyť tu máš rodiče." opáčila nesouhlasně.
"Právě proto." postěžovala jsem si. Bylo třeba vytrvat, aby teta svolila. Zatím se tvářila, že nic takového nepřipadá v úvahu.
"Andy, přeci se jim nebudeš vyhýbat, ne? Nebyla jsi tu ani včera." řekla přísně.
Tenhle tón není moc dobré znamení. Pomyslela jsem si.
"Já si potřebuji chvilku odpočinout a všechno si urovnat v hlavě. A zítra tu stejně zase nebudou."
Na ty, o kterých byla řeč, jsem se na pár vteřin obrátila. Viděla jsem jen kus tátova ramene, seděli v dost špatném úhlu a z kuchyně je vidno nebylo.
"Chceš s nimi odletět?" ozvala se teta do ticha.
Tak to tě trápí?
"To je to poslední, co bych chtěla udělat." stočila jsem pozornost zpátky k ní. Už jsem chápala, proč neměla dobrou náladu. Vážně uvěřila, že by mě rodiče zázračně přesvědčili, ať s nimi odletím.
"Nepoletím s nimi někam do neznáma jenom proto, že to berou jako náhradu předešlých tří let. Ty zpátky nevezmou. Navíc bych tomu mrněti beztak dělala chůvu."
"Ani si to nepromyslíš?" ujišťovala se.
Výrazně jsem zavrtěla hlavou.
"Nemám co, vy jste moje rodina. Ty a Scott."
To sdělení jí vykouzlilo úsměv na tváři a já byla ráda, že už není jedno klubko nervů. Zbytečných nervů.
"A stejně tak, jako jsem dřív milovala je, jste pro mě teď důležití vy." doplnila jsem.
Ač teta souhlasně přikyvovala, neodpustila si větu, kterou říkala pokaždé.
"Oni tě s sebo-"
"S sebou nemohli vzít, bla bla bla. Ne, to je pohádka, kterou jste mi tloukli do hlavy vy. Nechtěli mě vzít, protože se báli, že bych jim narušila harmonogram, že bych byla jako koule na noze. Proto jsem zůstala tady." nenechala jsem jí domluvit. Zbytečně by říkala, o čem jsem již dávno věděla, že je jedna velká lež.
"Já nejsem úplně blbá." zasmála jsem se.
"To ani netvrdím." opětovala teta mojí dobrou náladu. Konečně měla úsměv na tváři.
"Těší mě, že tu s námi chceš zůstat." pronesla a pohladila mě po vlasech.
"Takže ta kamarádka platí?"
Teta si povzdechla a zvedla ruce v obranném gestu.
"Když si vymyslíš dobrou historku pro Tiaru."

"Vzala sis bundu?" optal se Theo, jakmile jsem si odložila tašku na chodbě.
"Bundu? Ne. Na co?" nechápavě jsem se na něj točila. Vzala jsem si jen to, co jsem předpokládala, že budu potřebovat u něj doma. A to obvykle moc oblečení nebylo.
"Nechci strávit takovou krásnou noc doma." sdělil mi s úsměvem.
"My někam půjdeme?" podivila jsem se.
Žes nic neřekl, když jsi od nás odcházel. Já mám jen věci, ve kterých venku umrznu.
"Neříkala jsi, že tě lákají procházky po okolí?" nadhodil s úšklebkem.
"Ale přes den." uvedla jsem věci na pravou míru.
Navíc se mi nikam po té Lydiině předtuše jít nechtělo. Byla to hra s osudem. Ať viděla cokoli, nebylo to dobré.
"Správné dobrodružství je to v noci." nezvdával se Theo. Měl dost odhodlání na to, aby vytrval ve svých plánech na večer, pro které jsem mnoho nadšení nesdílela.
"Nejsem na dobrodružství. Moc..." zamračila jsem se. Mohli jsme dělat cokoli jiného, než v noci procházet městem, v horším případě lesy. Mojí maličkosti by nad míru stačilo, kdybychom shlédli nějaký film, nebo si zahráli deskovou hru. Cokoli, co by nebylo venku.
"Přece by ses se mnou nebála." pronesl Theo s úsměvem a založil si ruce na hrudi, hlavu mírně nakloněnou na stranu a sledoval mě s pobaveným pohledem.
Nechtěla jsem tvrdit, že mu nevěřím. Pořád byl někým, v koho jsem vkládala většinu svých nadějí, ale Lydie a její slova mě držela zpátky.
"Úplněk je za rohem, můžeme venku potkat cokoli."
"Co nás roztrhá na kusy a nikdo nás nedá dohromady."
"To není vtipné." ohradila jsem se.
Theo zavrtěl hlavou nad tím, jak moc se mi nikam nechtělo.
"Vtipné je, jak se bojíš. Budeš mít s sebou mě. Myslíš, že bych ti vědomě ublížil?" otázal se.
Proč mě stavíš před takové otázky? Vždyť já vím, že ne, i když pořád je tu to ALE, které mě hlodá.
"To ne, ale nevíš, co se může stát, co tam venku všechno běhá." pokrčila jsem rameny. Theovi se strach při nadělování do kolébky asi obloukem vyhl. A ač to byla nesporná výhoda, když jsem potřebovala zachránit, nyní mi to mírně komplikovalo představy.
"Strašpytlíku." neodpustil si svoji rýpavou poznámku.
Odhodlaně jsem se rozhodla, že si to nenechám líbit. Nebyla jsem strašpytel, jen jsem byla obezřetná, což se nejspíš o něm říci nedalo.
"Tak se jdi projít, já tu počkám." navrhla jsem. Dokázala bych u nich pár hodin vydržet sama, jen bych musela mít jistotu, že bude mít Theo dostupný mobil, na který se dovolám, kdyby mi šlo o krk. On však svraštil obočí.
"Ty? Sama? V tomhle velkém domě?"
Bavila jsem ho čím dál tím více. Vypadalo to, že se drží, aby se jen usmíval, ale nezačal se napřímo smát.
"Když nic jiného, já to vydržím." odvětila jsem s klidem. Vnitřně jsem si tím nebyla stoprocentně jistá, ale pořád bylo lepší zůstat doma, než někde špacírovat po nočním nadpřirozeném okolí.
"Budu mít hovor v první minutě, kdy se vítr opře do okna." řekl Theo a otevřel jedno křídlo skříně, kde byly na věšáku bundy a kabáty.
"Půjčím ti něco na sebe, abys mi venku nezmrzla." dodal a po očku se na mě podíval. Očividně mé ne nebral jako odpověď.
"Děkuji." usmála jsem se. Neměla jsem na výběr, samotnou by mě doma nenechal a já se hádat nechtěla. Především ne s ním. Za svojí péči a náklonost si nezasloužil, abych na něj vyletěla kvůli jedné procházce. Navíc si byl jistý, že se nám nemá co stát.